K rozloučení si Kubišová zvolila také album soulových předělávek, které právě vyšlo u Supraphonu pod jednoznačným názvem Soul. „Nevěděla jsem, že tu příležitost dostanu,“ přiznává zpěvačka.
Víte už, co budete dělat 2. listopadu 2017?
Odpočívat!
Dobře, tak řekněme 15. listopadu.
Připravovat Vánoce... a odpočívat. Ale jestli bude pokračovat pořad Chcete mě?, tak zas tolik odpočívat nebudu.
Ale předpokládám, že v tom byste pokračovala ráda, ne?
Ale nesmějí mě honit! Teď jsem koukala na Zdeňka Srstku, který stojí a povídá si s pejskem. Kdežto na mě volají: Z dálky, z dálky, poběžte ke kameře, paní Marto! Nezlobte se, ještě jednou! Lítám jak hadr na holi. Přitom jsem po infarktu a Zdeněk je zdravý. Akorát ho zlobí kolena...
Ohlásila jste konec kariéry, fanoušci už to vědí. S jakým pocitem teď nastupujete na pódium?
Nedočkavě a velice se snažím, abych ten rok dotáhla. Infarkt, který mě postihl, byl zvednutý prst boží a říkala jsem si, že jsem se možná přecenila s tím, že to vydržím až do těch pětasedmdesátin. Ale budu se snažit, abych tomu datu dostála.
Jakou máte reakci od příznivců?
Fandové jsou výborní! Nemůžu si stěžovat, mám skvělé publikum.
A chovají se k vám jinak, když vědí, že si vás budou užívat už jen rok?
Někteří mi řeknou: Přijeďte ještě jednou a zpívejte ještě. Ale já už určila mezník, musím ho dodržet.
Rozhodně vás nepodezírám z toho, že by to byl marketingový tah. Ale nebyla byste první ani poslední zpěvák, kterému se konec kariéry nějak rozleží. Nehrozí to i u vás?
Já si myslím, že ne. Včas jsem avizovala Milanu Heinovi, mezi čtyřma očima, aby mi už Ungelt po mých pětasedmdesátých narozeninách nesjednával koncerty. U divadla je nutné plánovat i na rok na dva dopředu. Jakmile se to dostalo mezi lidi, samozřejmě přišlo podezření, že by to mohl být marketing. Ale opravdu to tak není.
Ale přece jen – odpočinete si a po půl roce se vám zasteskne po pódiu...
Tak já mám vyzkoušenou dvacetiletou pauzu a zkušenost, že se mi nestýská.
Já v tom pořád vidím rozdíl. Dvacet let jste nemohla, nesměla vystupovat. Teď vám v tom ovšem nikdo bránit nebude, naopak si umím představit, že vás mnozí budou přemlouvat.
Ne, ne, ne. Myslím si, že je nutné respektovat tělesnou schránku.
Vydala jste album Soul s předělávkami soulových klasik. Byl to váš nesplněný sen?
Ani jsem nevěděla, že tu příležitost dostanu, ale dramaturg Supraphonu Jiří Svoboda mi před třemi lety říkal: Když máte tak ráda Arethu Franklin, co kdybyste si střihla její coververze? Jenže to jsou tak specifické věci... Kdyby chtěl dneska někdo přezpívat Beyoncé, taky to nedopadne. Ona je machr a málokdo ji předčí. Tak jsme nakonec píseň People nezařadili. Mimochodem skvěle ji nazpívala i Ella Fitzgeraldová, kterou jsem viděla z několika metrů na koncertu v Berlíně. Ale dala jsem si tam The Performance Of My Life od Shirley Bassey, kterou jsem si moc chtěla zazpívat. A Václav Kopta udělal nádherný text.
Pak by mě taky zajímalo, proč jste ty skladby nazpívala s českými texty.
V anglickém originále to udělalo tolik českých zpěváků a já jim to mám trochu za zlé. Protože v angličtině se dá zazpívat všechno a hodně tím zastřete. Navíc to bývá často taková „svahilská angličtina“. V češtině je to oříšek, s pár písničkami jsme se docela trápili.
Se kterou nejvíc?
Asi s Chain of Fools. Základy vznikaly rok předem ve studiu u Davida Kollera, zbytek se dohrával později.
Svůj pracovní život máte rozdělený na první kariéru před zákazem a druhou, tu současnou. Ta druhá už ovšem trvá déle. Jak ji hodnotíte?
Nic moc. Vpravila jsem se do toho proto, že po roce 1989 se odehrála delimitace podniku Výstavba sídlišť, kde jsem pracovala jako referentka zásobování. Jezdila jsem s kapelou, ale třeba jsem zjistila, že ji Pragokoncert nehodnotí tak, jak by měl. Nevěděla jsem, že jiné kolegyně zpívají za patnáct dvacet tisíc. Já ze začátku dostávala tři tisíce korun. Tak jsem si říkala, že to jsem tedy dopadla. Před devatenácti lety jsem potom zakotvila v Divadle Ungelt. Ale na vavřínech neležím, toho se u mě nedočkáte. První kariéra byla rozhodně rychlejší a dynamičtější.
To určitě, ale netušil jsem, že jste ohledně své druhé kariéry měla takové pochybnosti...
Dávat dohromady novou hudební kariéru v sedmačtyřiceti nebylo jednoduché. Šla jsem do toho s opravdu hodně pokrčenými rameny, ale co jiného mi zbývalo? Takže to moje zpívání byla vlastně trochu z nouze ctnost.
Tak doufám, že se vám ten poslední rok vydaří, a potom si pořádně odpočinete.
To si teda odpočinu. A pak začnu dávat dohromady knížku, jak jsem to všechno viděla já. O těch událostech už dvě nebo tři knihy vznikly, ale tahle bude skutečně z mého pohledu. A možná se tam objeví i věci, které jsem novinářům zatím neřekla.
