Proslavil se jako finalista první řady soutěže Česko hledá SuperStar. Fanynky šílely, jen se někde ukázal. Poté se ale Julian Záhorovský stáhl do ústraní, vrátil se do školy, působil jako tiskový mluvčí a posledních pět let vystupuje s kapelou Sabrage.
Kapela Sabrage, druhá zleva Julian Záhorovský.
„Pořád si myslím, že jsme obyčejní kluci ala Rychlý šípy, jak se jmenuje naše hlavní písnička. Nechceme být slavní a být na stránkách bulváru. Spíš chceme jezdit na festivaly a vystupovat tam v nějakém lepším čase. Muzika nás baví, proto to děláme. Když pak máme zpětnou vazbu od lidí, kteří na nás tančí, je to zadostiučinění,“ říká Záhorovský.
Myslíte si, že tomu, že si vás jako předskokany vybírají známé kapely typu Chinaski, pomáhá vaše jméno?
Myslím si, že vůbec. Moje jméno je pro tuto kapelu spíš na škodu. Spousta kapel, které hrají déle, mě totiž registruje jako kluka z nějaké televizní soutěže a myslí si, že to kapelu degraduje. Hází to na ni špatné světlo. O to víc musíme dokázat, že to tak není. Když jsme hráli s kapelou Chinaski, přišel za námi do šatny Michal Malátný a seznamoval se s námi, došlo mu, že se už známe, protože jsem s nimi kdysi hrál. Když si vybírali předkapelu, posílali jsme jen nahrávky, takže volili podle nich. Nebylo to tím, že jsem s nimi jednou zpíval. Taková protekce nefunguje. Nevezmou si na pódium jen tak někoho proto, že ho znají, i když neumí hrát.
Kde získáváte inspiraci k tvorbě svých písniček?
Všude. Poslouchám jen českou muziku, abych slyšel texty. Nechci zapadnout do něčeho jako láska-páska, pes-ves, jak občas člověk někde slyší. Neposlouchám zahraniční písničky pouze proto, že je to moderní a hezky se to v angličtině zpívá. Stejně většina lidí neví, o čem ta písnička je. Občas slyšíte hezké slovo, zapíšete si ho do telefonu, vrátíte se k tomu za půl roku a písnička sama vyjede. S něčím se naopak pářete dlouho, a pořád to neleze. Je to o aktuálním rozpoložení. Řekl jsem si, že začnu i víc číst, učíte se tím nová slova.
Pomáhá vám ke psaní písniček i váš vystudovaný obor mediální komunikace?
Asi ne. Nemá to vliv na psaní textů. Spíš než škola mi pomáhá to, co jsem zažil v soutěži. Dávání rozhovorů a tváření se při focení mám najeté. Kluci z kapely na to nejsou zvyklí, a musím je trochu dirigovat, aby se na focení chovali tak, jak mají. Nezažili takový dril jako já.
Proč jste se vůbec rozhodl mediální komunikaci studovat?
Po střední škole jsem věděl, že musím ještě někam na další školu. Tušil jsem, že mě muzika nebude živit. Vystudoval jsem elektrotechnickou průmyslovou školu v Pardubicích, ale byl to pro mě omyl. Nepřirostlo mi to k srdci. Bavilo mě pájení, ale nemám mozek na to, abych vymýšlel, kudy tečou proudy, a jak fungují jednotlivá zařízení. Školu jsem prolezl s odřenýma ušima. Věděl jsem, že lepší pro mě bude humanitní zaměření. Při soutěži jsem se pohyboval v mediálním prostoru a zajímalo mě pozadí této práce.
Poté jste pracoval v Pražských službách. Jak jste se k tomu dostal?
Normálně přes konkurz. Dělal jsem tam tiskového mluvčího a bylo to moc fajn. Bohužel jsem po nějaké době byl nucen odejít. Víc to nechci komentovat.
Pracoval jste i v kabinetu ministerstva zdravotnictví.
Tam jsem přešel potom. Navrhoval jsem různé kampaně pro sociální sítě a mediální prezentaci ministerstva zdravotnictví.
Je vám oblast zdravotnictví blízká?
Není, spíš se to nějak sešlo. Byla to prostě práce kolem reklamy a public relations. Je asi jedno, kde to děláte.
Teď se věnujete čemu?
Jsem na volné noze, dělám PR projekt a zároveň hledám nějakou další práci v médiích. Začal jsem sám na sebe podnikat, takže jsem svým pánem a vymýšlím PR záležitosti. Ve státní sféře jsou svázaní politikou a nemohou si dovolit vše říct na plnou pusu, takže tam takový prostor pro nové nápady nebyl.
Sám už se v médiích moc neukazujete. Jaký máte názor na to, že někteří vaši kolegové ze SuperStar dělají všechno proto, aby se dostali do bulváru?
Je to každého cesta. Mně to k srdci nepřirostlo. Je tam faleš, lež a všichni s každým kamarádí, ale jakmile mohou, tak ho natřou. Pokud to nejsou opravdoví kamarádi, které si tam ale jen tak neuděláte. Je to tvrdý boj. Spíš jsem se stáhnul, nechtěl jsem se nikde prezentovat. Jirka Mádl, jeden z mých nejlepších kamarádů, je příkladem výjimky v praxi. Navštěvujeme se, voláme si, hrál nám v klipu a občas nám pomáhá. Někde jsme spolu byli na akci, přišel fotograf a řekl, ať si tam z košíku vezmeme banány a namíříme je na sebe, že střílíme. Podívali jsme se na sebe a řekli jsme, ať nás vyfotí tak, jak tam stojíme, že mu nebudeme dělat žádné šašky. Celebrity často tyhle šašky dělají, nebo se různě oblékají. Já s nimi takovou hru hrát nebudu. Mám trochu jiné plány.
Takže asi nemáte s bulvárem příliš dobré zkušenosti.
Po mně nikdy moc nešli. Byl jsem pro ně celkem nezajímavý, nefetoval jsem, nechodil jsem za děvkami, nebalil jsem holky na každém večírku a podobně. Nebyl jsem pro ně typ, o kterém by měly vycházet články na titulních stránkách. Sám jsem se takto profiloval, takže na mě nic neměli.
V soutěži jste tomu ale vystaveni byli, ne?
To určitě. Byla to velká mediální masáž. Nevěděli jsme, kam jsme se dostali a co to s námi může udělat. V tom byla první řada drsnější. Znala nás celá republika.
Sledoval jste poslední řadu?
Vůbec ne. Člověk ví, jak to tam funguje, a už to stačilo. Když začala druhá řada, hodně jsme koncertovali, takže nebyl čas sledovat každý díl, ale nějaké jsem viděl. Potkal jsem se s Vlastou Horváthem a Petrem Bendem, ale jinak jsem to nesledoval. Nejsem takový, že když na něco všichni koukají, musím na to koukat taky.
Když se na to podíváte s odstupem více než deseti let, šel byste do soutěže znovu?
Asi ano. Byla to velká zkušenost. Samozřejmě se tam objevuje i spousta negativních věcí, nejsou to jen pozitiva. Ale chtěl bych mít dnešní rozum. Udělal bych spoustu věcí jinak a jinak bych se choval. To je ale život, člověk se učí. Teď na to mám jiný náhled. Sáhnete si na dno a musíte ukázat, že ve vás něco je. Porota vás nepustí dál jen proto, že máte hezké oči. To by byli sami proti sobě.
Berete to jako svou největší životní zkušenost?
Nevím, jestli je největší. Předpokládám, že ještě něco přijde - třeba děti a podobně. To je pravá životní zkušenost. Ale rozhodně to byla velká zkušenost. Člověk se naučil spoustu věcí, které by se jinak učil deset let.
Byla pro vás výhoda, že jste tuto branži znal z druhé strany, i ve vaší práci v oblasti médií?
Určitě. I proto jsem tam šel. Člověk už s tím má zkušenost a zhruba ví, jak se co dělá. Ví, jak se pokládají otázky, jak funguje televizní přenos a podobně.
Jaké máte plány do budoucna?
Vyšla nám deska Sbírka motýlů, ke které jsme natočili klip. Z dlouhodobějších plánů bych chtěl, aby se kapele dařilo, přál bych si zajímavou práci, nepotřebuju mít ferrari ani vrtulníky. Chci mít rodinu, děti, zdraví a psa. Víc člověk nepotřebuje.
