Kromě sportovních úspěchů badmintonista Petr Koukal proslul i vítězstvím nad rakovinou varlat a ochotou o své nemoci nejen veřejně mluvit, ale také se angažovat v její prevenci. „Vyčítal jsem si každou minutu, kdy jsem čekal, než k doktorovi vůbec půjdu,“ řekl v rozhovoru pro týdeník 5plus2.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Do olympijských her v Riu zbývá už jen několik týdnů. To teď asi zažíváte pořádnou tréninkovou dřinu, že?
Teď byla ta vůbec nejhorší fáze, kdy jsem se cítil pořád unavený. Zaměřoval jsem se na dlouhé objemy, od rána do večera, dvakrát až třikrát denně. Trvalo to do konce června a od července už je příprava víc herní a taktická. Celé je to ale vlastně veselé, protože je to můj poslední turnaj a moc se na to těším. Po dlouhé době ráno vstávám a těším se na trénink, protože vím, že už jich tolik nebude, a snažím se maximálně si to užít.
O vaší účasti v Riu nakonec rozhodl poslední zápas. Stihl jste si užít také odpočinek s vaší manželkou, biatlonistkou Gabrielou Soukalovou?
Všechno proběhlo. Bylo to sice krátké, ale intenzivní. Mám na mysli ten odpočinek. Vyjeli jsme si jenom na osm dní, ale i tak to bylo super. Ještě před svatbou jsem měl dva volnější týdny, což bylo také skvělé. Takže rozlučka, svatba, dovolená. Byly to dohromady čtyři pěkné týdny. I díky tomu jsem teď čerstvější do všeho.
Kvalifikace na předešlou olympiádu pro vás musela být nesmírně náročná, protože jste do ní naskočil krátce po onkologické léčbě. Přesto jste prohlásil, že vůbec nejvíc vyčerpávající byla právě letošní sezona. Čím to?
Bylo to tím, že jsem už trošku starý na vrcholový sport. Za tuhle sezonu jsem navíc odehrál víc zápasů než kdykoli předtím. Myslím, že jich bylo 32, což znamená 32 týdnů v roce cestování po světě. Už i změny časových pásem snáším hůř a celkově jsem takový vyčichlý. Myslím sportovně. (smích) Životně je to něco jiného, to všechno teprve přijde. Sportovně se ale opravdu cítím vyčichle a jsem přesvědčený, že počátek je právě v mé prodělané nemoci (v roce 2010 mu lékaři diagnostikovali rakovinu varlat, pozn. red.). Mám pocit, že moje tělo stále regeneruje věci, které si táhne z minulosti. Říká se, že všechny ty těžké kovy a další látky, které v sobě máte z chemoterapií, ve vás mohou zůstat roky. Mám pocit, jako by mi moje tělo říkalo: Buď rád, že jsi zdravej a už na trénink tolik netlač.
Petr Koukal■ Narodil se 14. prosince 1985 v Hořovicích. |
Potkáváme se na akci „Běž s tátou na vyšetření“ na podporu prevence rakoviny prostaty. Vy se už dlouho věnujete osvětě rakoviny varlat. Lepší se přístup lidí k těmto mužským nemocem?
Je to už šest let, co jsem ležel v nemocnici a chodil na chemoterapie, a cítím, že téma mužského zdraví se hodně výrazně mění a společnost se o tom baví častěji. Myslím, že jsem se o to možná i trošku zasloužil. Znám spoustu lidí, kteří prošli tím samým jako já a neřekli to víceméně nikomu. Prošli tím a vymysleli si, že měli třeba mononukleózu. To je strašná chyba, protože tím, že se svěří, můžou lidem kolem sebe otevřít oči. V momentě, kdy se to stalo mně, ještě dřív než se to dostalo do médií, tak se všichni mí kamarádi zděsili a šli okamžitě na vyšetření. Už to samo o sobě je moc důležité.
Jaké největší chyby se v této oblasti muži nejčastěji dopouštějí?
Bavil jsem se před chvílí s jedním pánem, který říkal, že by si na vyšetření zašel, ale neudělá to, protože se bojí, co mu tam řeknou. Řekl tím úplně všechno. Dnešní největší problém je, že lidi se bojí jít k zubaři, protože je to bude bolet. Raději počkají, až je to bude bolet těsně, než tam půjdou, a ve výsledku je pak bolest desetkrát větší. Když mi na prohlídce můj doktor řekl, že mám rakovinu varlat a že mě ještě ten den budou operovat, tak jsem si v tu chvíli uvědomoval všechny ty dny, a v mém případě dokonce týdny, kdy jsem čekal, než k doktorovi vůbec půjdu. Vyčítal jsem si každou minutu. Kdybych přišel hned, když jsem si našel bouli, tak bych se pravděpodobně obešel bez chemoterapií. Mohli mě jenom odoperovat, vyndat nádor a mohl jsem mít klid. Místo toho jsem musel nastoupit na léčbu chemoterapií, protože už byly náznaky, že by nemoc mohla být i někde jinde, a to mi v podstatě do jisté míry zničilo život. Dodneška nejsem úplně fit.
Vraťme se ještě k letošní olympiádě, která bude vaše poslední. Jak prožíváte přípravy po emoční stránce?
Abych se přiznal, už se tolik netěším na samotnou olympiádu. Byl jsem na dvou a obě byly naprosto úžasné a intenzivní, ale teď jsem v období, kdy se tak moc na olympijské prostředí netěším. Dřív, když jsem se kvalifikoval, tak jsem se už dva měsíce předtím každý den nemohl dočkat. Teď je tolik věcí okolo, včetně nadace, že vlastně nemám čas na to moc myslet. Ale to přijde. Vím, že nasednu do letadla a zase to tam bude. Teď se spíš těším na to, že si tam zahraju svůj poslední zápas kariéry.
O životě v olympijské vesnici a o tom, co vše se tam mezi sportovci děje, kolují docela divoké legendy. Vy jste čerstvě ženatý muž. Nebojí se vaše žena vás tam pustit?
Objevují se takové náznaky. (smích) Už jsme se o tom bavili a já jsem jí řekl: Ty se bojíš, protože jsi na olympiádě už taky dvakrát byla, viď? (smích) My dva si nemáme co vyčítat, protože jsme to oba zažili už dvakrát a věříme, že olympiádu oba ještě jednou prožijeme. Ale zároveň jsou to podle mě trochu nafouknuté mýty. Samozřejmě jsou jedinci, kteří tam jedou opravdu velkou ligu, ale z mého pohledu to zase není nějaká Sodoma Gomora.
Když se na bujarý život v olympijské vesnici ptali před časem šéfa olympijské výpravy Martina Doktora, tak tvrdil, že patrně všechny ty orgie propásl. Tak si říkám, který sportovec ty legendy konečně potvrdí.
Neříkám, že se tam neděje nic. (smích) Přeci jen, když se tam člověk po ránu vrací z nějakého večírku, když už je dosportováno, tak vidí ve vesnici spoustu objímajících se dvojic, někdy i trojic. Spíš se ale zpětně dozvídám, že dřív to byla větší jízda, že teď už je to nuda. Někde jsem zaslechl, že na olympiádě v Soulu provozovalo někde v jídelně hromadný sex přes čtyřicet lidí. To mě úplně rozbilo, když mi to někdo říkal. To přeci není možné! (smích) Tak čekám, až potkám Honzu Železného nebo někoho dalšího, kdo tam sportoval, a zeptám se, jak to tedy bylo.
Máte v plánu protáhnout si po turnaji pobyt v Brazílii a mít tam dovolenou?
Ne, vůbec. Jednak se mi bude stýskat po mé manželce a také se chci vrátit ideálně tak, abych stihl ještě nějaké aktivity s nadačním fondem, které máme v plánu na Lipně. Bude to sice moje třetí a poslední olympiáda, ale paradoxně to plánuju tak, aby byla co nejkratší. Na svůj turnaj tam asi zůstanu až do konce, protože bych se rád podíval na poslední zápasy, i kdybych je nehrál. Nebudu se ale v Riu zuby nehty držet až do slavnostního zakončení.
Zmínil jste, že vás v Riu čeká poslední zápas aktivní kariéry. Je toto stanovisko neměnné?
Ano, tohle je opravdu tečka. Neumím si vůbec představit, že by to mohlo něco změnit. Taková možnost pro mě neexistuje.
Co budete dál dělat?
Budu se mít dobře. Chtěl bych se co nejvíc věnovat nadaci a hledám teď způsob, jak to udělat tak, aby to zároveň mohlo pokrýt moje složenky. Nedovedu si představit, že bych si z nadace bral peníze. To ne. Když to převedu do reálného života, tak hledám nějakou silnou firmu, nějakého sponzora, který by chtěl být partnerem nadace tím způsobem, že by mě platil za to, abych ji mohl dělat.
Neuvažoval jste o tom, že byste se po vzoru svých kolegů sportovců Romana Šebrleho a Aleše Valenty zkusil prosadit ve světě médií?
Ne, ne. Spousta lidí mi to říká a láká mě k tomu. Dostal jsem už i nějaké nabídky, ale tenhle svět mě vůbec neláká. Neláká mě kvůli těm lidem, a teď nemyslím Romana a Aleše. Mám pocit, že je to celé takové divadlo. Já se těším na vesnici, tedy chci říct do Hořovic. To je moje rodné město.
Krásná biatlonistka paní KoukalováPetr Koukal tvoří už dva roky pár s naší nejúspěšnější biatlonistkou Gabrielou Soukalovou. Když se dali dohromady, oba už byli mediálně známými tvářemi. Zatímco 26letá Soukalová několik měsíců předtím bodovala na olympiádě v Soči, Koukala proslavil kromě účasti na olympijských hrách především jeho úspěšný boj s rakovinou. Na olympiádě v Londýně, kam se kvalifikoval poté, co porazil nemoc, byl dokonce českým vlajkonošem. V rámci boje proti zákeřné chorobě se spolu později svlékli před objektivem.    V pátek 13. května 2016 se vzali. „Není to žádné impulzivní rozhodnutí, svatbu jsme připravovali několik měsíců. Přátelům jsme nic netajili, naštěstí máme kolem sebe lidi, kteří umí udržet tajemství. Termín jsme vybrali tak, aby vyhovoval našim sportovním kalendářům a nezalekli jsme se ani pověr, které se vážou ke květnu nebo k pátku třináctého,“ uvedl novomanželský pár. V srpnu je však kvůli olympiádě čeká odloučení. „Mrzí mě to, jenže dovolenou v Riu si nemohu dovolit, mám tou dobou už třítýdenní soustředění ve Francii,“ vysvětlila mladá paní Koukalová. |
31. března 2013 |
