Jak jste se dostala k práci televizní hlasatelky?
Udělala jsem konkurz. V té době jsem pracovala v rozhlase a v 11 hodin jsem udělala konkurz. A zeptali se mě rovnou, jestli mám večer čas. Tak jsem řekla, že mám volno. A řekli mi, ať přijdu večer, že budu číst zprávy. Nejdřív jsem četla jenom zprávy, ale to jsem neměla moc ráda, protože jsem s tím nemohla moc dělat. Nanejvýš, že jsem upravila slovosled. Nejraději jsem měla program v rozhlase, kde jsem byla třináct let, než jsem přešla do televize.
Vysnila jste si toto povolání, nebo jste se k němu dostala náhodou?
Já jsem si šla vydělat na vysokou školu, protože jsem po maturitě chtěla dělat chemii. Z chemie jsem i maturovala. A protože můj otec mi řekl, že už mi nebude dávat peníze, protože nepovažuje ženskou s chemií za rozumnou, tak jsem musela vydělávat sama. Do rozhlasu jsem tedy šla jenom proto, abych si vydělala. A říkala jsem si, že tam budu tak rok a vydělám si na vysokou.
A jak to dopadlo?
Dopadlo to tak, že se mi zalíbila práce hlasatelky v rozhlase. Já jsem byla vlastně rozhlasové dítě, protože můj otec už v roce 1929 nastoupil do rozhlasu. To mi byl jeden rok. Čili já jsem tam od jednoho roku chodila s máti a potom tedy už sama. I za války. To jsme museli mluvit německy na Němce, kteří to tam hlídali.
Co jste na této profesi milovala nejvíc?
Líbilo se mi dělat průvodní slovo a vymýšlet si, když jsem začala hlásit program před devatenáctou hodinou. Zprávy jsem nikdy dělat nechtěla, protože to jen přečtete a nic víc. Byla jsem ráda, že si mohu vymýšlet. Že jsem mohla říct, že jsem šla venku a padal sníh a byly tam plynové lampy a bylo to romantické. Tak mi pak i začali lidé volat a říkali, že jsem měla pravdu, že se jim to taky líbilo. A musela jsem tam také překonávat strašnou cenzuru.
Jak dlouho jste si zvykala na to, že jste nemusela nic cenzurovat?
Já jsem žádnou cenzuru nerespektovala. Já jsem to dělala tak šikovně, že mi žádný cenzor nemohl říct, že jsem to neměla říkat. Já jsem si to vždycky nějak udělala. Vždycky jsem si našla něco, co ten den bylo zajímavého. A najednou zjistili, že žádné věci proti režimu neříkám, že mi mohou věřit.
Osud k vám byl milosrdný v pracovním životě, ale v tom soukromém moc ne. Přišla jste o jediného syna Vladimíra Čecha. Jak jste se popasovala s jeho odchodem?
Když si člověk poručí, že musí něco překonat, tak to musí. I když je to někdy hrozně těžké. Nechtěla jsem teď plakat, protože nejsem zvyklá před lidmi brečet. Tak mi to odpusťte. Někdy je to ale silnější, než člověk. Když máte krásného, chytrého a hodného syna, je to těžké. Žádné ženě to nepřeju. U nás žen je ztráta dítěte ještě horší, než u mužů. Přeci jen nosíme děťátko devět měsíců u sebe. To se nedá vypustit, to si člověk musí zažít.
Proč jste Vladimíra vychovávala sama?
S Vladimírovým otcem jsem se rozvedla, když mu bylo sedm let. A on o něj pak úplně ztratil zájem, takže to co bylo z Vladimíra, byla víceméně moje zásluha. Když jsem jeho otci řekla, že půjde na gymnázium, tak řekl, že s tím nesouhlasí. A když šel na vysokou, tak mi přestal dávat alimenty, protože z něj chtěl kuchaře nebo někoho, kdo se bude živit rukama. Ale potom do divadla na Vladimírovy premiéry chodil rád. A ještě se tím naparoval. Ale že na to nedal ani korunu, to už bylo zapomenuto. Když jsem byla televizní hlasatelka, měla jsem různé povinnosti, takže jsem na Vladimíra neměla tolik času, kolik bych si představovala. Večer jsem musela být pryč a platila jsem si paní, která mi ho hlídala.
Jaké jste měla dětství vy?
Báječné. Oba moji rodičové byli velcí sportovci. Takže jsem už od čtyř let hrála ping-pong. Jen co jsem viděla na stůl, už jsem hrála. A potom jsem hrála tenis. V zimě jsme bruslili.
Váš tatínek odešel poměrně brzy a záhy po něm i váš strýc. Co se stalo?
Můj otec Jaromír Šimandl byl celou válku v podzemní organizaci. Pracoval v rozhlasu a bohužel ho z něj vyhodili, protože byl národní socialista. Tím pádem pak nemohl dostat práci a směl dělat jen správce drůbežárny v Jinonicích. Bohužel to ale neunesl a v roce 1949 zastřelil se. To se stalo 23. května, kdy má zrovna svátek Vladimír. Na podzim pak v souvislosti s procesem Milady Horákové zatkli mého strýce, dostal doživotí a bohužel už ve vězení zůstal, protože měl nemocné ledviny. Takže takhle já jsem najednou přišla o dvě osoby, které jsem měla moc ráda, protože můj strýc byl také opravdu neskutečně úžasný člověk. Když jsem to pak někde říkala, lidé mi nevěřili, protože si mysleli, že není možné, aby něco takového člověk vůbec vydržel.
Jak všechno dnes zvládáte?
Kdykoli když mám nějaký problém, říkám si, že musím. I když jsem doma sama a něco nejde, zlobí mě nohy, tak si říkám: Ty musíš alespoň uklidit. A mám svojí kočičku, která mi dělá společnost a je úžasná.
