Vyznáte se ve své dceři? Má spoustu tváří...
Alena: Beru Kačenku takovou, jaká je. Úplně nejmilejší poloha je pro mě „moje malá Kačenka“. Obdivuju na ní, jak si dokáže jít svou cestou, že našla sama sebe, že se hledá dál a že není potvora v ženském slova smyslu.
To znamená co?
Alena: Nevykládá nikomu do očí, jak je úžasný, a pak ho za jeho zády nepomlouvá.
Jak vy vidíte svoji mámu?
Kateřina: Jako ženu, která se velmi obětovala tomu být matka. Hodně nám jako dětem dávala. Zpětně bych jí bývala poradila, aby žila víc pro sebe.
Jste překvapená, že z jedné dcery je grafička a z druhé herečka?
Alena: Jeden čas jsem si myslela, že Kačenka bude spisovatelka. Vzpomínám si, jak v první třídě dostala od táty oranžový blok a ten pořád schovávala. Jednou jsem ho při uklízení náhodou objevila, otevřela ho a zjistila, že Kačenka píše detektivky. Nebo spíš horory. Plné hrubek. (smích)
Od té doby nic?
Kateřina: Pořád si hodně věcí píšu a schovávám, ale nemám v plánu něco vydávat. Popsala jsem vážně hodně stránek a nevyhodila jsem je. Někdy je dobré zpětně se podívat, co si člověk zaznamenal. Ale nikdy jsem neuvažovala o tom, že budu spisovatelka ani že budu malovat. Vůbec. Ale ani jsem si to nikdy nezakázala!
Alena: Když byly holky malé, hodně jsme četly, kreslily a malovaly. Měly totiž pořád plno otázek a já se snažila odpovídat kreativně. Třeba obrázkem. Pamatuju si, jak ze skříně vyletěl mol a my už držely pastelky a kreslily si, jak žere šaty. Přes léto jsme jezdívali na chatu, kde byla spousta kamarádů, a pořádali jsme tam soutěže v tvoření. Třeba soutěž o nejkrásnější totem. Nařezali jsme všem špalíky dřeva a děti je měly vybarvit. Máme na to hezké vzpomínky.
Která z vás měla hezčí obrázky? Vy, nebo sestra?
Kateřina: Nikdy jsem nemalovala jako ségra. Ona šla na uměleckou školu, učila se perspektivu a přesně vytvarovat figuru – tohle já umět nemusela. Měla jsem úplnou volnost.
Nechybí vám při malování teorie a pravidla?
Kateřina: Přicházím si na všechno sama. Začínala jsem akvarelovými pastelkami a kreslila zcela intuitivně. Ale čím větší máte plátno nebo papír, tím víc se musíte zamyslet a rozvrhnout si, co bude základ obrazu. Ale i tak bývám občas ve výsledku překvapená, co jsem nakonec namalovala, divím se, kde jsem na to přišla. V obchodě, kde si pořizuju malířské potřeby, sama postupně objevuju, co s čím lze kombinovat, co bude hezčí, co je kvalitnější... Když jsem si nedávno dávala zarámovat hotová plátna, někdo mi tam říkal, že mám neobvyklou techniku. Mám prostě svoji vlastní.
Vám se líbí Kateřininy obrazy?
Alena: Líbí, mám je ráda, patří ke Kačence. Ale já rozumím spíš knížkám. Jsem ročník 1947, tehdy nebyla televize – tak co dělat po večerech? Všichni jsme si četli. Knihy miluju. Jeden kousek můžu přečíst třeba desetkrát – beru čtení jako jídlo. Stoupnu si před knihovnu, div mi netečnou sliny a říkám si: Co bych si dala? Něco sladkého? Něco ostrého?
Kateřina: Je fakt, že mámu znám s knížkou v ruce. Když jsme byly malé a ještě jsme neuměly číst, přečetla nám neskutečné množství pohádek. Pořád se četlo a četlo. Dokonce nám namlouvala pohádky na magneťák, to bylo nádherný.
17. října 2014 |
