Takhle shrnutých těch padesát let nabízí rovnici: úspěch v kariéře rovná se neúspěch v soukromí. Vnímáte to tak?
Dva rozvody neúspěšný soukromý život nedělají. Za neúspěšný soukromý život bych považovala, pokud by nefungovala moje rodina, nerozuměla bych si s rodiči, bratrem, kdybych neuměla vychovat syna a zůstala bez přátel. Nemít kde bydlet nebo se stát alkoholikem, to je neúspěch v soukromí. Ale dvě manželství, navíc s muži, se kterými jsem se rozešla v klidu a s úsměvem, a doteď jsme přátelé, to přece není tak zlý.
Týdeník TÉMAVychází v pátek  Jak prožívala Lucie Bílá své rozvody? Proč je stále častěji na Slovensku? A proč se nyní věnuje výrobě růženců? Více se dočtete v pátečním vydání týdeníku Téma. |
Ale přiznáváte, že momentálně je vaše soukromí trochu utiskované...
Je fakt, že já byla vždycky smutná z toho, že moje práce soukromí z mého života svým způsobem vytěsňuje. Teď u mě soukromí vlastně neexistuje. Nemám žádný soukromý život. Ale už jsem na to tak zvyklá a přijde mi to tak přirozené, že už nad tím nepřemýšlím. Prostě jsem se naučila, že svůj mozek, což je takový biopočítač, musím promazávat. Takže si nepamatuju nepodstatné věci, jen emoce. Ani texty se neučím jako slova, ale emotivně. A když mi do tý mý hlavy pitomý vletí negativní myšlenka, nějak se potrestám, třeba studenou sprchou.
Jeden z těch nejhorších okamžiků, kdy jste pracovala navzdory vnitřnímu rozpoložení, se odehrál nedávno, když vám po dlouhé nemoci zemřela maminka...
Ještě není čas na to, abych o tom byla schopná mluvit, a zatím mě neuklidňuje ani fakt, že je to přirozená věc, ale chce to čas, statistika se týká i mě. Za pár dní mi prostě bude padesát a za těch padesát let jsem zažila spoustu věcí, se kterými jsem se musela vyrovnat a naučit se s nimi žít. Čas je spravedlivý, utíká nám všem stejně a stárnout není ostuda. A má to navíc i něco do sebe. S věkem chtě nechtě přijde i rozum – nemám odvahu říct moudrost –, ale naučila jsem se a zažila spoustu zajímavých a důležitých věcí, jako je třeba přijmout smutek a vyrovnat se s prohrou nebo s nějakou bolestí. A to vůbec není k zahození.
Proč jste novou desku pojmenovala vaším občanským jménem Hana, znamená to nějaký návrat ke kořenům?
Spíš jen takové ohlédnutí. V sešitku u cédéčka mám svou dětskou fotku, ale u ní je věta: „Těším se na všechno, co přijde.“ A tím „na všechno“ myslím opravdu na všechno. Takže na to dobrý i zlý. Protože to prostě k životu patří. Není to návrat, ale chci touhle deskou ukázat, že i když je mi padesát, jdu dopředu. Ta deska je úplně jiná. Je moderní, má nový zvuk, zpívám na ní úplně jiným způsobem a samotné se mi to dobře poslouchá. Já se totiž jinak moc nemusím, jsem „přebílovaná“. Ale je pravda, že na začátku jsem z toho byla nervózní. Necejtila jsem to a šlo to proti mně, jako když někdo hladí kočku proti srsti. Ale pak se mi ty chloupky jako kočce narovnaly tím dobrým směrem a teď mi to připadá úžasný.
