Chodíte do divadel i jako divák?
Určitě a moc rád. Jednak do Ungeltu i do Řeznické. Už vlastně od 60. let, kdy jsem chodil na FAMU. Všichni spolužáci jsme vyráželi do Činoherního klubu nebo Na zábradlí. Ovšem do velkých divadel jsme prakticky vůbec nechodili.
Stalo se vám někdy, že jste musel z divadla odejít, protože se nedalo na představení koukat?
Teď jsem z jednoho velkého divadla kvůli exhibicím na klasických textech v poločase odešel. Já to chápu, že si někdo napíše třeba sám hru, která může být jakkoli extravagantní, ale když nikdo s tím textem neumí pořádně pracovat, tak to mě moc nebaví. Naštěstí jsem neseděl v první řadě, byť jsem byl pozván jedním hercem. Tak jsem se vyplížil ven. Paní šatnářka, když mi podávala kabát, říkala: ‚Dobře děláte, ta druhá půlka je ještě horší.‘
Takže umíte nenápadně odejít z divadla?
Ano. A musím říct, že se mi to nestalo jen jednou. Když jsem byl mladší, tak jsem to nikdy neudělal. Ale teď si myslím, že můj čas je dost drahý na to, abych někde seděl, díval se na blbost a jenom tam ztrácel čas.
Proslavil jste se hlavně filmovou tvorbou. Které vaše filmové dítě je to nej?
Každý z těch filmů má nějaké pro a proti. Člověk na tom pracuje většinou déle než rok, někdy ta látka odejde a zase se vrátí. Myslím si, že mezi mladými lidmi, kupodivu, je asi velmi známý Zánik samoty Berhof. Já se přiznám, že třeba mám velký vztah k filmu Jen o rodinných záležitostech. Byl obsazen plejádou skvělých herců počínaje Jaromírem Hanzlíkem, Jiřím Bartoškou, Karlem Rodenem, Martou Vančurovou. Silný vztah mám i k Prokletí domu Hajnů. Tady jsme si vyzkoušeli s kameramanem Vladimírem Smutným i různé obrazové stylizace.
Jiří Svoboda má na kontě filmy jako Jan Hus, Prokletí domu Hajnů nebo Skalpel, prosím.
Prý jste při natáčení zažili dramatické okamžiky. Když se točila sebevražda hlavní hrdinky, která vyskočila z okna vily, kde byla vězněná.
My jsme to připravovali ještě s nebožtíkem Jardou Tomsou, který dělal doskočiště v krabicích. Snímali jsme to asi čtyřmi kamerami. Skok byl jen jeden a Petra Vančíková se toho ujala opravdu velmi odvážně. Bylo to velké drama. Když doskočila, rozhostilo úplné ticho. Ten pohled byl tedy hroznej. Petra měla na sobě jen bílou košilku a ta byla celá od krve. Byla příliš lehká, takže se při pádu krabice neprotrhly pod nohama, ona se kolenem uhodila do obličeje a zlomila si nos. Takže to byla opravdu velice dramatická situace, na kterou celkem nerad vzpomínám.
Připravujete aktuálně nějaký film či seriál?
V polovině prosince jsem dotočil spolu s mou bývalou partou, která kdysi pracovala na Bernhof a Skalpel, prosím, film Zádušní oběť. Byla to moc krásná práce a moc hezké setkání štábu po dvaceti letech. Jaksi mezi námi nevyprchalo nic z toho, co nás kdy spojovalo, a nebyly mezi námi názorové rozdíly. Aktuálně se film stříhá.
Aktuálně jste se pustil i do divadelního představení.
Před léty jsem v Divadle Ungelt dělal představení Picassa s Milanem Kňažkem a Vilmou Cibulkovou, a to bylo, myslím, velmi úspěšné. Patrně proto mě ředitel Milan Hein opět oslovil ke spolupráci a já jsem jeho nabídku na další představení Smrt a dívka velmi rád přijal. Kdybych tenkrát udělal malér, tak už se asi ani nezdravíme na ulici. (smích)
Opět jde o drama. Nechtěl jste si zkusit komedii?
Já si myslím, že mě právě láká dramatično, že je to velmi složitý psychologický úkol pro jednotlivé představitele rolí. Toto představení má stavbu skutečně jako aristotelská tragédie, která končí bezvýchodně pro všechny postavy. Já vždycky potřebuju ke své práci psychologii. Komedie nedělám ani jako filmař.
Kde čerpáte energii, inspiraci. Máte čas i na nějaký odpočinek?
Ale ano, jezdíme se ženou každé léto na jedno místo v Řecku, které jsme si oblíbili. Ale byli jsme už v řadě i takových zemí, ve kterých je teplo i v lednu nebo přes Vánoce. Takže se i my staříci rádi podíváme do exotiky za relaxací.
