Už fotografie ze zkoušek naznačily, že na diváka čekají výrazné kostýmy, pestrobarevná scéna. Špinar podívanou skutečně nešetří, vedle lyricky kýčovitých obrazů s planoucím srdcem vrší lacině lascivní tanečníky i diskokoule. Prostor první scény ovládl dokonale.
Skutečně opulentní vizuál přitom nijak nezastiňuje herce, Vladimír Polívka a zvláště pak Pavlína Štorková předvedli na premiéře velký výkon. Nezvalova klasika přitom vlastně není víc, než jen mistrně zrýmovaný jednoduchoučký až naivní příběh o lásce. Herci si toho naštěstí jsou vědomi a nebojí se ty nejprovařenější, školní výukou omleté sloky, podat se znatelnou nadsázkou tak, aniž by sklouzli do zbytečně shazující parodie.
Proškrtání postav a výsledná hodina a půl jsou tak akorát, možná by Manon pro větší efekt mohla být ještě kratší. Což napadne diváka zhruba koncem druhé třetiny, kdy se příběh začíná trochu opakovat. To, co však nemůže nabídnout lineární děj, naštěstí vynahradí zmíněná vizuální podívaná.
Daniel Špinar při svém nástupu slíbil, že na scénu historické budovy vrátí velký příběh. S Manon Lescaut to naplnil. A teď se uvidí, jak dlouho bude jeho Manon plnit samo divadlo.
