Je důvodem snaha být v soukromí inkognito?
Přesně tak. Striktně rozlišuji svůj osobní a profesní život. Na jevišti i pódiu se můžu úplně zbláznit. Tam to patří, to jsem takhle šťastnej být středem pozornosti. Jakmile slezu, je to jinak. Netoužím po tom být poznáván a cpát se na titulní stránky. Chci mít svůj klid, protože jenom v tom klidu jsem schopný něco vymyslet. Ta rovnováha práce a soukromí je pro mne docela ideální model. Bulvár nečtu a on za to o mě nepíše, za což jsem samozřejmě velmi rád. Moje žena si to nikdy nepřála, abychom ukazovali děti světu. Pro jednou jsem udělal výjimku a poskytl fotky k rozhovoru do časopisu.
Jak vnímá rodina odloučení? Manželka je asi na tom líp a Frýda je ještě maličká, ale co Kačenka. Nestýská se jí?
Starší Kačena chodí do první třídy a občas si ji sebou beru na koncerty či do divadla. Pro ni je to už za tu dobu přirozené prostředí. Bere za normální, že táta je občas v televizi, v rádiu. Byl jsem teď poprvé v životě na třídní schůzce. Super zážitek a paní učitelka si Kačenu pochvalovala, že se vůbec nevytahuje, je milá a šikovná. Z toho jsem měl moc velkou radost.
Snažíte se nyní být doma s dětmi víc, než když jste měl jen Kačku?
Snažím se, ale bohužel ne vždy to jde. V listopadu jsem byl měsíc v Austrálii a to mi málem urvalo srdce. Strašně se mi stýskalo. Kačenu jsme měli, když mně bylo 39 let, takže já jsem si do té doby všecko užil. Když pak přijdou děti, pochopil jsem, že je mým úkolem se o ně postarat. Hrozně jsem se toho bál. Člověk má zajetý svůj režim, svoje stereotypy a teď najednou řeší, že bude mít dítě. Říkal jsem si, co budu dělat? Půjde mi vůbec ještě něco psát, budu mít na to čas a náladu?
Byl ten strach oprávněný?
Vůbec. Brzy jsem zjistil, že jsem se vůbec bát nemusel. Je fakt, že co máme děti, toho času máme strašně málo, ale zase se ho snažíme maximálně využít. Mám pocit, že příchodem dětí jsem začal znovu žít. Dřív jsem řešil jen svoje problémy a tohle a tohle, ale příchodem dětí mi moje problémy přijdou úplně malicherný. A dělat písničky je taková větší radost.
Michal Malátný
Čím se inspirujete při psaní písniček?
Zrovna poslední klip je jediná píseň na desce, ve které nemám prsty. Nepsal jsem k ní ani hudbu, ani text. Vychází ještě z námětu Pavla Grohmana, který už je sedm let po smrti. Téma Made in Czechoslovakia navrhl první on a udělal kostru textu. My ji po letech vyhrabali a František Táborský, kytarista, to dodělal. Jde v ní přesněji o to, že nás mrzí rozdělení republiky. Na Slovensko jezdíme každý rok a trávíme zde krásný měsíc, máme to tam moc rádi.
Prozradil jste, že jste kostru textu po letech vyhrabali. To se stává často?
To ne. Nešlo ani o náhodu. Lucka Grohmanová nám dala po Pavlovi krabici textů, které měl rozdělané, a my jsme to celý probrali a pár věcí dodělali. Mě se do toho moc nechtělo. Byl jsem z toho dost nostalgickej. Překvapilo mě, že jsem našel hodně dětských písniček. Pavel mi tenkrát říkal, že to vymýšlí se svým tenkrát čtyřletým synem. Hrávali spolu hru na rýmy. Říkal jsem si, že až budeme zase dělat nějakou desku pro děti, což jednou za pár let děláme, rád bych je využil. Ty texty jsou moc vtipný, těším se na to.
Když člověk tolik let skládá, asi není jednoduché najít nové téma.
Je to čím dál těžší, člověk je starší, má větší autocenzuru. Dnes bych už nepustil mnoho věcí, které mi dřív přišly úplně v pohodě. Máme už devět desek, což je asi 130 písniček. Najít téma, o kterém bychom ještě nezpívali, je v podstatě nemožné. Ale zase za ta léta jsem se naučil neztrácet čas prací na zbytečném nápadu. Dřív jsem se s tím mořil a říkal si, to bude dobrý, všechny přesvědčím. Za měsíc mi kluci řekli, hele, vykašli se na to. Takže dneska se s tím už tak nepářu. Třeba píseň Víno jsem napsal na dálnici cestou do Brna. Říkal jsem si, to je taková blbina a ono to klaplo.
