Týdeník TÉMAVychází v pátek  Jaké hodnoty považuje Daniela Kolářová za nejdůležitější? A proč se dnes musejí herci na divadle podbízet? Více se dozvíte v pátečním vydání týdeníku Téma. |
Několikrát jste o sobě řekla, že jste sebemrskačská maximalistka. Slevujete z toho postupem času a s přibývajícím věkem?
Jsem narozená ve znamení Panny, a tak to mám v horoskopu. Souvisí to se všemi vnějšími tlaky kolem nás, profesními i osobními. Když něco dělám, chci to dělat na sto padesát procent. V téhle profesi přicházíme do styku s různými lidmi, s některými je práce radost, jiní vám kladou překážky a dokáží z vás vysát veškerou energii. Když se s nimi musíte potýkat dnes a denně, je to svým způsobem někdy sebemrskačství.
Umíte odpočívat? Prostě úplně vypnout?
Tohle perfektně umí muži, já se to nenaučila. Tisíckrát jsem se pokoušela po obědě usnout, ale v hlavě mi toho šrotuje tolik, že vypnout neumím. Pořád přemýšlím, co jsem nestihla, co musím udělat, co mám zorganizovat...
Navíc jste už i dvojnásobnou babičkou.
Máme vnučku a vnuka. Vídáme se tak často, jak jen to jde. Někdy tomu brání profesní závazky, někdy jiné rodinné starosti. Ale chci doufat, že se to zlepší až se rozhodnu odejít do důchodu.
Plánujete to?
Víte co, nechala bych to být. Sama si kladu otázku, kdy je správný čas odejít. Až přijde, odejdu. Chtěla bych odejít důstojně, nerada bych, abych musela prásknout dveřmi.
Umíte si představit, že nebudete pracovat?
Teď už ano. Ráda bych si plánovala svůj čas podle svých potřeb, nikoli podle divadelního rozpisu. Chci si pak užívat vnoučata a víc času trávit v přírodě. Stávám se na přírodě a pobytu v ní čím dál víc závislá. V příštím životě budu určitě studovat zahradní architekturu. Nebo cokoli jiného svázaného s přírodou.
A celý život přitom bydlíte ve městě. Jak často ujíždíte na venkov?
Jak jen to jde. Mám pocit, že tam mám nějaký smysl, cítím se tam plnohodnotně, ve městě si připadám uvězněná. Když pracuji na zahrádce, daleko víc dostávám než dávám. Takovou vzájemnou výměnu pozitivní energie ve městě nedostanu.
Máte s manželem chatu někde na vesnici?
Spíš domeček. Nedaleko Prahy, na Dobříšsku. Polosamota u lesa. Dům jsme koupili před sedmnácti lety v dezolátním stavu a přibližně stejnou dobu to teď dáváme všechno do pořádku. Pozemek byl zaplevelený, kolem dokola samé ostružiny, náletové stromy. Čistila jsem, odplevelovávala a teď konečně nastává čas, kdy si začínám vymýšlet různá zákoutí. Většinou na zahradě nedělám to, co by se mělo v danou dobu správně dělat, pracuji, když mi to čas dovolí. Výsledky jsou někdy tragické, ale o to víc jsem nadšená, když se cokoli podaří. Učím se sázet rostliny podle měnících se poloh slunce, zoufale sleduji předpověď počasí kvůli vláze... Příroda je náš nejdůležitější partner a rostliny jsou živé bytosti, které vyživují ptáky, motýly, zvířata a také nás. Spousta lidí se k přírodě zase začíná obracet. Je to podobné jako za totality - tehdy byla příroda jediný bezpečný únik do jiné reality a k vlastní tvořivosti, za kterou nás nikdo neokřikoval. Bohužel spousta představ, se kterými jsme v roce 1989 vítali svobodu, se vytratila.
Daniela Kolářová a její manžel Jiří Ornest v seriálu Dobrodružství kriminalistiky
Jaké máte na mysli?
Týká se to zejména návratu k mravnosti. Heslo z totality „Kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu“, to nebylo jen rčení, to se dělo v praxi. Dnešní společnost postrádá etické směřování například i v politických programech. Mívám úzkostné pocity z obchodů nacpaných zbožím, které se ani nedá spotřebovat. A bojím se, že jsme se spokojili s konzumem a víc už nepotřebujeme. Méně čteme. Neodráží se na nás, že jsme se zpátky přihlásili k Evropě, ke křesťanství a tudíž k Desateru. Neznamená to, že musíme být bigotně věřící, stačí být slušný. Otrlost a vulgarita jsou v dnešní společnosti strašlivé. To, že se lidi dokáží v masivním měřítku vyvražďovat kvůli nějakým debilním ideologiím, je šílené. Připadá mi, že jsme za celé dějiny nic nepochopili.
