Čtěte v magazínu Rodina DNES Zlata Adamovská a Jana Štěpánková Velký rozhovor s Janou Štěpánkovou a Zlatou Adamovskou najdete v pátečním magazínu Rodina DNES. |
Kdy to bylo naposledy?
Zlata: Celkem nedávno na oslavě Janiných narozenin. Vídáme se relativně často, občas si i zatelefonujeme.
Jana: V divadle spolu probíráme i různé holčičí věci. Zlata mě většinou informuje o různých novinkách v kosmetice, o tom, kde je dobrá restaurace, kam plánuje vycestovat. Nechápu, kde na to bere čas − je jak elektrická myš.
Zlata: To je pravda, jsem hyperaktivní. Dáváme si třeba tipy na filmy, na knihy...
Jana: Skutečně, ona dělá několik věcí najednou. A je takový můj kosmetický guru. Ne, teď vážně. Když si kolegyně spolu rozumí a mají se rády, tak jako my dvě, je to úžasné v mnoha věcech.
Zlata: Můžete se na sebe spolehnout nejen na jevišti, ale i v životě. Kolikrát jedna z nás není zrovna v náladě, přijde do divadla utahaná z natáčení, ale ta druhá ji z toho nenápadně vytáhne. Rozpovídá se třeba o radostnějších věcech a pak jdeme obě na jeviště v plné síle. Když Jana točila seriál v Beskydech, často přijela na představení unavená a já jsem jí pomohla přijít na jiné myšlenky. A je to vzájemné, ona mi taky mockrát pomohla. Prožila se mnou všechny moje velké životní eskapády.
Jana: Rozvod, svatbu...
Zlata: Všechna moje trápení, všechny zrady, ve všech těch chvílích, kdy jsem byla na dně, mě hodně podporovala.
Jana: Mluvíš o mně tak hezky, až si mne dojala. Budeš mi mluvit na pohřbu?
To zní, jako byste chtěla bilancovat.
Jana: A proč by ne? Líbí se mi poslední věta z Kočičí hry, kterou říká hlavní představitelka Eržika: „Kdybych měla žít znovu, nežila bych jinak. Byl to krásnej život.“ A já bych řekla totéž. I přes ta trápení, která jsem prožila. Nejhorší je, když vám někdo umře. Když vás opustí muž, na kterém jste stavěla celý svůj život. To je člověku ouvej. Navíc v době, kdy mi zemřel manžel (režisér Jaroslav Dudek – pozn. red.), se se mnou rozloučilo i vinohradské divadlo. Vedení mi tehdy ukončilo angažmá. To byly dvě rány, ztratila jsem dvě životní lásky najednou. A nevěděla jsem kudy kam.
Co vám tehdy pomohlo?
Jana: Můj syn. Opravdu mě tehdy podržel, v těch nejhorších chvílích byl se mnou. Tedy stará se o mě pořád, ale už ne tolik jako tenkrát – má svůj vlastní život a děti. Ale vím, že by mi neudělal nikdy nic, co by mě bolelo. Vždyť já už jiného chlapa v životě nemám a ani mít nebudu. Už patnáct let jsem sama, ale jinak to ani po vztahu s mým mužem nejde. To, co jsme spolu prožili, bylo tak ideální, tak naprosto jedinečné...
Zlata si ale na rozdíl od vás neřekla, že to nejde.
Jana: Jenže Zlata je strašně mladá. Po dvou manželstvích, která odvážně rozčísla, najednou přišel někdo, kdo ji oslovil. Uvědomila si, že to je právě ono, co v životě hledala. A našla, což je úžasné. Moje maminka mi jednou řekla, že dva lidi, kteří k sobě patří, jsou jako dvě půlky jednoho pomeranče. Prostě k sobě sednou. Nevím, jak to mámu napadlo, nikdy nemluvila v podobných metaforách. Zřejmě ji v tu chvíli něco osvítilo a já si tu její větu pamatuju dodnes.
Zlata a váš bratr Petr jsou dvě poloviny pomeranče?
Jana: Myslím, že ano. A měli kliku, že se potkali.
Zlata: Nemám moc ráda, když se mluví o nějakém ideálním manželství, ideálním partnerovi nebo ideální partnerce. Žádný univerzální recept neexistuje. Kdyby ano, lidi by se nerozváděli a všichni by si vybrali napoprvé správně.
Schvalovala jste Zlatě svého bratra?
Jana: Ke Zlatě se hodí, rozhodně. Bratr je úžasný, ale za muže bych si ho pochopitelně nevzala.
Proč? Co by vám vadilo?
Jana: Řeknu to diplomaticky: na muže máme zkrátka každá jiný vkus.
V čem je jiný, než byl váš manžel?
Jana: To vůbec nejde srovnávat, jsou to dva úplně různé póly.
Zlata: Já jsem ovšem spokojená a to je přece důležité. Moje babička zase říkala, že na každý hrnec se najde ta správná poklička. To je taky docela trefné, ne?
