RECENZE: Rytmusův dokument Sídliskový sen zapomíná na hudbu

Do kin jde dokument Rytmus: Sídliskový sen. Zajímavý je na něm vnitřní boj o identitu a vyrovnávání se s romským původem protagonisty. Velký příběh se však odvyprávět nepovedlo.

Rytmus | foto: Ladislav Němec, MAFRA

Film o slovenském raperovi Rytmusovi vznikal osm let, ale co se týče jeho vyznění, nepřichází do kin v úplně šťastné době. Letos měly premiéru snímky o Kurtu Cobainovi nebo zpěvačce Amy Winehouse, které zpracováním i díky životním osudům hlavních protagonistů nastavily osobním hudebním dokumentům novou laťku. Snímek režiséra Mira Drobného Rytmus: Sídliskový sen však hraje jinou ligu, nejen proto, že ústřední hrdina nezahynul tragickou smrtí.

Rytmus: Sídliskový sen

50 %

Režie: Miro Drobný

Hrají: Patrik Vrbovský, Ego, Anys, Dara Rolins

Je to totiž film ze své povahy, ať už to slovo skrývá jakékoliv nástrahy, bulvární – určený především nekritickým fanouškům osobnosti Patrika Vrbovského jako takového. Využívá archivních záběrů a rozhovorů s jeho blízkými, ale režisérovi se z nich daří vystavět jen minimum navíc. Když sedí na hotelové posteli jedna z raperových přítelkyň a vypráví, že právě tady se při natáčení talentové soutěže dali ti dva dohromady, protože přeskočila jiskra, vyznívá to jen jako o něco lepší a nafouklejší vydání speciálu Top Star magazínu nebo VIP zpráv. Stejně nadbytečné je i čtení zamilovaných esemesek, které si vyměňoval s Darou Rolins po focení pro Adidas, které už ostatně Vrbovský zvěčnil v rozporuplném songu 8. Október.

Utíkal, či neutíkal?

Ve snaze vykreslit ostroslovného rapera jako citlivého člověka Drobný tlačí zbytečně na pilu. A stranou historek ze stránek lesklých časopisů až překvapivě zůstává to podstatné – hudba a její spojení s životním osudem. Rytmus to možná v rozhovorech říká sám častěji, než je nutné, ale opravdu stál u zrodu dnes nejsilnějšího nezávislého žánru u nás. Udával pravidla hip hopu a uměl ho vždy posunout dál, ať už s uskupením Kontrafakt, nebo sólově. V dokumentu přesto nemluví ani členové jeho kapely (Ego se mihne v jedné scéně), a skoro ani žádný z podstatných spolupracovníků. Místo toho se dozvíme, že učitelka to s ním měla ve škole těžké.

Že jsem Rom, mi řekli v osmnácti. Styděl jsem se, vzpomíná Rytmus

Společenskokritický přesah, který dokument naštěstí z části přeci jen má, se bohužel topí v banalitách. Rytmusův vnitřní boj a vyrovnávání se s romským původem, jakož i předsudky neobklopuje jeho hudební příběh, ale malichernosti s menší životností. Hledání a přijímání vlastního otce je samo o sobě silným tématem, ale tady chybí drama, jež filmu dodávají především scény, kdy Rytmus poprvé vidí nabraný materiál a bezprostředně na něj reaguje. Třeba když jeho matka řekne, že nikdy neutíkal z domova, že si to vymyslel kvůli písničkám, odvětí, že to není pravda, že přeci utíkal. Hotovo dvacet.

Dokumentu předchází pověst, že jeho natáčení Rytmus stopnul. Jak se záhy dozvídáme, důvodem nebyla žádná šokující zjištění nebo konfrontace. Ale to, že režisér se štábem přišel – neohlášen – do Rytmusova dětského pokoje, když tam raper spal, a jako při kanadském žertíku ho nevybíravě a před zraky kamer probudil. Scénka, která by možná uspěla ve slavné sérii Jackass cenzurované pro domov důchodců, je největším konfliktem, který v sobě snímek má. Závěr s výletem do Indie a poznáváním nejnižších kast oproti tomu působí i díky hudbě z playbacku nuceně a na efekt.

Žádný velký zázrak

Aby nedošlo k mýlce. Pro fanoušky fenoménu Rytmus není Sídliskový sen nezajímavý. V logice svojí činnosti raper opět udělal něco, co u nás zatím nebylo zvykem. Pro ty, kdo ho osobně neznali, se dost možná „zlidštil“. Ale obsah z filmu (zvlášť oproti předzvěstem a příběhům z hudebního ranku, které je možné v kinech v současnosti zhlédnout) nedělá žádný velký zázrak.