V každém případě se kritéria výběru snímků posunula směrem k jisté angažovanosti, k zaujetí pro sociální otázky a problémy vztahu s přírodou. Dokonce jako by se někteří tvůrci snažili poukazovat na lepší stránky lidství a hledat je ve vztazích mezi postavami.
Pískot a bučení
To bylo příznačné nejen pro zahajovací sociální drama Emmanuelle Bercotové, uvedené mimo soutěž, ale i pro další francouzský příspěvek Můj král, do něhož režisérka Maiwenn, rovněž herečka, obsadila právě Bercotovou. Hlavně však dala vskutku životní roli Vincentu Casselovi, který ztvárnil okouzlujícího, leč pro partnerský vztah naprosto nezpůsobilého muže, vždy znovu schopného získat odpuštění a shovívavost. Obě režisérky navíc propojila také záliba v diváckých výjevech plných křiku, smíchu a slz.
Podobně v půli cesty k melodramatu zůstal americký film Guse Van Santa Moře stromů, zčásti situovaný do Japonska, který na promítání pro tisk sklidil notnou dávku pískotu a bučení. Což patrně nečekal ani obvykle oslavovaný nositel Zlaté palmy z roku 2003 za Slona, ani ti, kdo jeho novinku vybrali.
U valné části kritiky neuspěla ani italská Pohádka pohádek, kterou natočil autor památné Gomory. Od režiséra Mattea Garroneho se čekalo něco jiného než výpravná série, propojující vtipně tři pohádkové linie. Málokdo si povšiml nevšední úrovně obrazového a zvukového ztvárnění, odkazujícího ke zdrojům výtvarného umění i hudby.
Ale také dosavadní ctitele příslušníka řecké „divné“ vlny Giorgose Lanthimose poněkud zklamal jeho první vstup do canneské soutěže. Absurdita story o nutnosti hledání opravdové lásky, aby člověk unikl proměně ve zvíře, je sice vynikající v první polovině Humra, ale pak se její prvky opakují a rozmělňují. Leccos z řeckých nápadů se navíc dá objevit už v dílech části české nové vlny, zejména Jana Němce.
Zatím tedy před diváky v Cannes defilují snímky, které se líbí – jako hořká komedie Nanniho Morettiho Moje matka – ale nepřekvapí. Překvapení nepřinesl ani film Američana Todda Haynese nazvaný Carol, jehož přednosti spočívají jen v hereckých výkonech, jež předvádějí Cate Blanchettová a Rooney Mara, a v pečlivé dobové rekonstrukci románu Patricie Highsmithové o milostném vzplanutí dvou žen.
Pocit hrůzy
Jediným, kdo se dosud výrazně vymyká, je Lászlo Nemes z Maďarska se svým celovečerním debutem Saulův syn, evokací továrny na smrt v koncentračním táboře Osvětim–Birkenau. Bývalý asistent slavného filmaře Bély Tarra našel pro líčení likvidace tisíců lidí, nadháněných roku 1944 ve zrychleném tempu do plynových komor, pozoruhodný úhel pohledu. Celé dění sleduje očima Saula, jenž coby člen vězeňského sonderkommanda musí u pecí plnit rozkazy nacistických velitelů. Kamera jakoby srostlá s jeho tělem sleduje nelidský proces rozostřeně, což nijak neumenšuje pocit hrůzy, s nímž divák odchází.
Bez ohledu na soutěž však počet lidí stojících před palácem s ručně vyrobenými žádankami o pozvání na projekci i těch, kdo čekají u červeného koberce tři hodiny před nástupem hvězd, napovídá, že se o víkendu počet obyvatel města ztrojnásobil. Také tu slovenské kolegyni na pláži ukradli šperky a české zase zmizel cestou laptop, jejž však nálezce vrátil. I takové příhody ke Cannes patří.
