Jak přichází okamžik, kdy začnete plánovat novou desku? Nastřádáte písničky nebo dostanete „tvůrčí záchvat“?
Mně jde psaní hrozně pomalu, rychle se něco urodí jen výjimečně. Z nové desky je to případ písničky Zapomeneš. A je taky skoro jediná, u které byla dřív muzika než text, většinou to bývá opačně. Bohužel neplatí, že to, co děláte dlouho, je automaticky lepší. Někdy se věci, které vám daly nejvíc práce, vůbec nechytají.
Marek Eben na Colours of Ostrava 2012
Potřebujete k písničkové tvorbě nějaké impulsy?
Samozřejmě. Na desce se vždycky podepíše doba, kterou člověk prožívá. A já to mám rád, protože je dobře, když se vám podaří strefit se do pocitů většího množství lidí. Vidím to na koncertech. Občas lidi lehce pokyvují hlavou, když některé písničky hrajeme, což mě těší. Třeba písnička Noviny...
Právě na tu jsem se v téhle souvislosti chtěl zeptat.
Ano, tak to je přesně ten případ. Protože se mi zdá, že média vytvářejí virtuální realitu, která působí mnohem horším dojmem, než to ve skutečnosti je. Byť někteří lidé tvrdí, že ve skutečnosti je to naopak ještě mnohem horší... No. nevím. V poslední sloce té písničky je, že mě opustila žena, že dám psa do útulku, že po mně bráchové všecko zdědí napůl, a to je všecko pravdivý zápis toho, co o mně v poslední napsal bulvár. Jsou to sice nesmysly, ale do písně se hodily.
Bratři Ebenové: Čas holin (obal alba)
Má album Čas holin nějakou celkovou ideu?
Obávám se, že asi ne. Sice jsem vždycky toužil po tom udělat koncepční album jako mají Pink Floyd Zeď. Ale to bych ho musel vysedět najednou. Moje písničky vznikají průběžně, vždycky když začínám v kapele cítit lehkou apatii. Protože není nic horšího, než když se muzikanti začnou nudit. To „zvíře“ je potom potřeba nakrmit. Tím pádem je ale koncepční práce dost velká potíž.
Mně se jako téma desky, které prochází několika písničkami, jeví naštvanost ze současných poměrů, ale zároveň uklidňování, že „nic není tak horký“, jak ostatně zní i titul úvodní písně.
Ano, přesně takhle to je. Člověk si přečte ráno noviny a většinou se vytočí. Ale když pak zauvažujete, zjistíte, že se máme ještě absolutně skvostně. Ve srovnání s tím, co se děje ve světě, žijeme v oáze klidu, ať už budeme mluvit o ebole, o islámu nebo o nezaměstnanosti. Můžeme například dělat práci, aniž by nám do toho někdo mluvil, tahle svoboda je pro mě deviza číslo jedna. A nám, co píšeme písničky, už nikdo nekádruje texty. I když to svým způsobem mělo půvab.
Jaký mohlo mít kádrování textů půvab?
Protože jste věděl, že vám nic „aktuálního“ neprojde a musel jste tedy psát písničky o obecnějších věcech. Napsat takovou věc je daleko obtížnější, než napsat politickou píseň, která má navíc hrozně krátkou životnost. Když Karel Plíhal napsal, že „nejkrásnější akord bude A maj“, tak to vydrží staletí. S tím se nestane vůbec nic, stejně jako se nestane nic s Pramínkem vlasů. A netýká se to jen písniček - stejný případ jsou třeba i Svěrákovy filmy. Na samotě u lesa nezestárne nikdy, protože je to film o obecně platných lidských věcech.
Bratři Ebenové
Na Čase holin je několik písniček, které z toho ladění, o kterém jsme mluvili, vybočují. V první řadě Routa. Působí jako divadelní.
Samozřejmě. Skoro na každé desce máme nějakou písničku z divadla: Já se v tom nevyznám, Sůl v očích nebo Senecte, pomoz. Byl jsem na vážkách, jestli Routu vůbec natočit, protože je to opravdu v rámci alba až absurdní, ale myslím, že lidé mají rádi, když má nějaká píseň trochu tajemství, se kterým si úplně nevědí rady - stejně jako mají děti rády písničky, v nichž jsou slova, kterým nerozumějí. Routu jsem původně napsal do Othella v Ypsilonce a byla to taková melodická písnička, což mi většinou moc nejde, tak jsem si říkal, že by se na desku hodila. . Akorát bylo těžké najít interpretku, protože ten text vyžaduje co největší prostotu. Ale Barbora Kabátková - lidé ji budou znát pod dívčím jménem Sojková, pod nímž si udělala kariéru na scéně staré hudby - je přesně ten případ. Nemá žádný „nátěr“, nezpívá jako nikdo jiný.
Druhá vybočující je zhudebněná báseň Vítězslava Nezvala Sbohem a šáteček.
To je ten druh textu, který někomu závidíte. A když už jste to „nespíchl“ sám, tak se to aspoň pokusíte zhudebnit. Já mám tušení, že tahle básnička byla zhudebněna několikrát, ale neměl jsem odvahu si nějaký jiný pokus poslechnout.
Z natáčení nového alba Bratří Ebenů (zleva producent a kytarista Pavel Skála, Marek Eben, britský zvukař Phill Brown a český zvukař Pavel Bohatý)
Na mixu alba se podílel Phill Brown z Velké Británie. Je opravdu o tolik lepší než třeba osádka studia Sono, kde jste snímky natočili?
Musím předeslat, že nejsem moc velký zvukový fajnšmekr a jsem přesvědčen, že když napíšete dobrou píseň, můžete ji klidně natočit na kazeťák v předsíni a bude to fungovat. Čímž ale nechci říct, že není báječné, když to dobře hraje. Ta spolupráce vznikla vlastně souhrou náhod. Kluci z kapely uvažovali, že by bylo dobré, kdyby desku smíchal pro zajímavost někdo, kdo naši kapelu nezná. A sešlo se to s tím, že jsem točil Plovárnu s britským zvukařem Phillem Brownem. Měl opravdu úžasné historky, ale bylo mi jasné, že mi jich stihl říct sotva desetinu. A tak jsem navrhl klukům, že bychom ho mohli zkusit oslovit, jestli by nesmíchal naši desku, a že bychom si při té příležitosti zbytek těch příběhů poslechli. Kluci byli pro a kupodivu souhlasil i Phill, přiletěl do Sona a týden tam s námi pracoval. A byl to opravdu velký zážitek, protože budete dost těžko hledat někoho podstatného, kdo není v jeho portfoliu.
