RECENZE: Kocábovo nové album je jen ustrnulé retro přežitého metalu

Ambice Michaela Kocába jsou tradičně vysoké. Ne že by na jejich naplnění neměl talent a organizační schopnosti, to z jeho bohaté hudební kariéry dobře víme. Ale lze si jen těžko představit, že s novým mezinárodním projektem Aftershocks, který právě vydal první album, může do kýženého světa prorazit.

Australský kytarista Glenn Proudfoot a Michael Kocáb natočili desku Aftershocks. | foto: Warner Music

Michael Kocáb: Aftershocks (obal alba)

Na prahu šedesátky se Kocáb usmířil s Michalem Pavlíčkem, což bylo to nejrozumnější, co mohl udělat, a zasloužený comeback originální sestavy Pražského výběru byl skutečně velkolepý, i přesto, že vycházel ze sta procent z klasického hudebního materiálu.

Bylo to sice "retro", ale v českém hudebním kontextu vlastně pořád ještě životné, protože kapela v 80. letech dokázala nejen jít s dobou, ale do svého stylu zároveň vložit hodně osobitého.

Aftershocks

30 %

Warner Music 2014

Bohužel, Aftershocks nenavazuje ani na Pražský výběr, ani na sice řídké, ale skoro vždy vynikající šansonové pokusy Michaela Kocába, ba ani na jeho druhé sólové album Za kyslík, k němuž lze mít tisíc výhrad, ale minimálně snahou po svém se vypořádat s tehdy ještě aktuální elektronikou za něj autor zasloužil respekt.

Aftershocks stylem i angažmá australského kytaristy Glenna Proudfoota navazuje na nejslabší a pozásluze také v podstatě zapomenutý "trucpodnik" Pražský výběr 2, kterému se krátce věnoval v době nesvárů s Michalem Pavlíčkem.

Akci Nikagdá nězabuděm podpořil i Pražský výběr.

Sám Kocáb označuje Aftershocks za "virtuózní rock" a kromě Proudfoota, nepochybně technicky vyspělého, ale ve skutečnosti neinvenčního kytaristy, angažoval basistu Billyho Sheehana a bubeníka Virgila Donatiho. Není pochyb o tom, že tito hudebníci zahrají, co si zamanou. Otázka ale je, jaký to má s materiálem, který mají k dispozici, smysl.

Album je koncepčně velmi rozháranou sbírkou pokusů o metalový výraz, utopený v 80. letech. Přes ta se Kocáb s Prudfootem nepřenesli jako skladatelé, producenti ani aranžéři.

Metalácké tepání a bleskurychlé přehrávání stupnic a motivů v sólech, to vše s kytarovým zkreslením jak z kdysi drahých, dnes v internetových aukcích za hubičku nabízených kytarových multiefektů (Warning, Death Row, ale vlastně skoro všude). Barvy kláves, kterým chybí jen kousek k fanfárám smutně proslulých Europe (Praying).

Míchání tvrdého rocku s rapem, vyčerpané už v první půli 90. let (Brothers). Balady, u kterých se nelze zbavit představ odbarvených blonďáků s trvalou ondulací a pruhovanými kaťaty (Anna Drops).

To všechno je beznadějné a hlavně uzavřené retro, které už dnes snad nemůže oslovit ani tehdejší přesvědčené metalisty. A ona údajná "virtuozita", na kterou už se dneska bez vnitřního obsahu také málokdo chytne, bohužel tomuto dojmu nepomáhá.

Kocáb jako zpěvák se v tomto žánru sice pohybuje celkem zdatně, to mu budiž přiznáno, ale jeho pokusy o jakési snad blackmetalové chroptění (Death Row) nebo naopak vysoké forzírované rejstříky (Taking Back Our Lives) působí absurdně.

Pokud se Aftershocks alespoň částečně "chytne", budiž to Kocábovi přáno. Posluchači, kteří jsou od něj zvyklí za onačejší produkci, si budou muset ještě počkat. Snad na údajně plánované album Pražského výběru.