"Ale maminka mi před koupáním vždycky sundává bačkůrky." Pamatujete? Tohle je jen jedna z hlášek, kterými je prošpikován film S tebou mě baví svět, zřejmě nejznámější dílo režisérky Marie Poledňákové. Příběh tří otců, kteří chtěli jet na každoroční pánskou jízdu, ale manželky jim na chalupu přibalily děti včetně nemluvněte Matýska.
Podobně jako komedii S tebou mě baví svět si diváci oblíbili filmy s Tomášem Holým Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny, v posledních letech si v kinech velmi dobře vedla dvojice nejnovějších filmů Poledňákové Líbáš jako Bůh a Líbáš jako ďábel. Kritika rozhodně tak nadšená není, autorce vyčítá prvoplánovou legraci, ploché postavy i špatné dialogy, ale diváci to zřejmě vidí jinak a Poledňáková se netají tím, že točí filmy především pro jejich potěšení.
Říká, že náměty leží všude kolem. "Jde jen o to, vyhmátnout ten správný příběh, a to není vždy lehké. Další svízel je v tom, že určitý problém, který si zvolím za téma, v reálném životě člověk prožívá třeba několik let a ve filmu se musí vejít do sta minut. A napsat příběh jako komedii už je zatraceně těžké," prohlásila nedávno v jednom z rozhovorů.
Sama režisérka přiznává, že právě romantické komedie má ze všeho nejraději. Například slavnou britskou Lásku nebeskou, oslovil ji i Dobrý ročník nebo film Nějak se to komplikuje. "Také se mi moc líbí Hanebný pancharti nebo Spy Game. Ocením i špionážní filmy, ale rozhodně nemám ráda horory a sci-fi," odpověděla letos během karlovarského filmového festivalu na dotaz Magazínu Práva.
Špatný kádrový profil
Komedie ji zajímaly vždycky. Když vzpomíná na to, co ji ovlivnilo v začátcích filmové kariéry, padá v prvé řadě jméno klasiky Někdo to rád horké s Marylin Monroe. Ale jmenuje také italský film Generál della Rovere s Vittoriem de Sikou, Fanfána Tulipána s Gérardem Philipem či Felliniho Amarcord. A z českých filmů? Vyšší princip s hercem Františkem Smolíkem. Starý český černobílý film na motivy novely Jana Drdy o profesorovi, podle nějž vražda tyrana není zločinem.
Marie Poledňáková se ovšem k filmování rozhodně nevydala přímou cestou, dost dlouho zůstávala pouze nadšeným divákem, její místo bylo u pásu v továrně. Kvůli špatnému třídnímu původu totiž nemohla myslet na studia, a tak skončila jako dělnice s vrtačkou a svářečkou v ruce.
Ovšem kdyby mohla jít na vysokou školu rovnou, nejspíš by skončila někde v chemické laboratoři a k natáčení by se nikdy nedostala. Snila totiž o Vysoké škole chemicko-technologické, jenže to by nesměla mít v příbuzenstvu prvorepublikového senátora, poslance za národní socialisty a otce profesora ekonomie. Plus nějaké ty emigranty. Proto šla do fabriky. Doufala totiž, že si tím vylepší kádrový posudek natolik, aby ji jednou přijali.
Přes lásku k režii
Všechno se nakonec vyvinulo jinak. Jako nadšená tanečnice ještě pod dívčím příjmením Jandová vyhrála soutěž Miss Charleston. Když s ní přišel dělat rozhovor o deset let starší šéf Reduty, muzikolog Ivan Poledňák, vyústila jejich vzájemná přitažlivost ve známost a později v manželství. Díky tomu se začala seznamovat s lidmi z umělecké branže, a tak jí jednoho dne Jaroslav Dietl nabídl, zda by nechtěla pracovat v televizi jako asistentka scény.
Režisérka, která baví
|
Do České televize nastoupila v roce 1961, o rok později se jí narodil syn Petr a krátce poté začala studovat režii na DAMU, kterou dokončila roku 1970. V televizi pracovala více než dvacet let, postupně se od asistentky režie vypracovala a roku 1983 coby režisérka přestoupila do Filmového studia Barrandov. V té době už za sebou měla dva slavné filmy o vztahu baletky a horolezce, jejichž syna fenomenálním způsobem ztvárnil Tomáš Holý.
Aby to nikdo nezkazil
Právě práce s dětmi je pro Poledňákovou příznačná, stejně jako to, že po nich předem nechce, aby znaly děj. Takhle vzpomínala v rozhlasovém rozhovoru s Lucií Výbornou před několika lety na natáčení s Holým: "Nic nevěděl. První část jsme točili na horách, kdy s ním Franta Němec jezdil na lyžích a jemu se to strašně líbilo."
"Pak jsme přišli do ateliéru a v první scéně bylo, že mu maminka zavazuje šátek a jemu se to nelíbí. Tak jsem mu řekla: Víš, Franta Němec vůbec není dobrej kamarád, on tě zradil. Ten se tak příšerně naštval, tváře mu otekly... A v té chvíli jsem řekla: Kamera."
Tvrdí přitom, že režírovat nechtěla a že ji baví především psát scénáře. "Byla jsem režisérkou z donucení, znamenalo to pro mě strašný stres, ale nechtěla jsem, aby mi to někdo zkazil. Ne že by tu nebyli dobří režiséři, ale věděla jsem, že nezvládnou točit s dětmi. Takže jsem se do toho dala," komentovala svůj přístup k režii v rozhlase.
Mimochodem, syn Petr rovněž vystudoval režii na DAMU a má za sebou několik úspěšných scénických projektů. Dnes už se v oboru nepohybuje, v druhé polovině 90. let byl šéfem Českého centra v New Yorku a v současnosti se věnuje především podnikání.
To mají vlastně s maminkou společné. Ta se díky práci režisérky po revoluci stala majitelkou části akcií studia na Barrandově, které prodala, a získané peníze vložila s kolegy, jako byl například režisér Jiří Menzel, do společnosti FTV Premiéra. Ta získala jako jedna z prvních licenci pro soukromé televizní vysílání.
Marie Poledňáková na to vzpomíná jako na dobu, kdy si myslela, že by se mohla věnovat spíše něčemu jinému než samotné režii, ale svůj podíl v televizi v polovině devadesátých let prodala. A nadále natáčí. Podnikání se však věnuje coby spolumajitelka vydavatelství Premiéra Studio.
