Drobná světlovlasá žena v typických brýlích s výraznými obroučkami ke Karlovým Varům patří stejně neodmyslitelně jako cigaretová mlha k Jiřímu Bartoškovi. Jak se nerozlučnému tandemu podařilo udělat z festivalu v údolí lázeňského města jednu z nejdůležitějších událostí ve světě kinematografie kniha sice prozradí, ale jen okrajově.
Daleko větší plochu zabírají vzpomínky Zaoralové na období předcházející její kariéře "ikony kinematografie," což je označení, které filmová novinářka s nadhledem zlehčuje. Schopnost popsat události téměř osmdesátileté životní cesty s věcným odstupem a lehkou ironií je pro Evu Zaoralovou typická. Minulost na stránkách knihy ožívá prostřednictvím přesných formulací a nesmírně kultivované češtiny, což z ní dělá nad očekávání poutavé čtení.
První film který zanechal v Evě Zaoralové dojem, je snímek Tabu z roku 1931 F. W. Murnaua a Roberta J. Flahertyho. Vypráví příběh o nešťastné lásce mladé dvojice z Polynésie.
Zaoralová má co říct a o svých zkušenostech mluví velmi otevřeně. Od ženy, která se narodila v roce 1932, překvapí řada detailů z osobního života. Rozmazlované dítě si tatínek architekt nebral na klín, aby si nezmačkal puky na nohavicích a něhu matky suplovala německá chůva. Bez příkras jsou líčeny problematické vztahy rodičů, naivní představy o milostném životě i okolnosti prvního manželství s Janem Königem.
Neuvěřitelně působí v časovém odstupu první zkušenosti s filmem. Malá Eva chodila do kina už v době, kdy měly premiéru snímky jako Lassie se vrací nebo Kristian. Úsměvný je komentář k vnímání stříbrného plátna ve čtyřicátých a na začátku padesátých let z pohledu mladé holky. "Zajímalo mě víc, co si vezmu na sebe, než na jaký film bych měla jít."
Těžko také uvěřit, že si odbornice, která vybírá pro Karlovy Vary filmy na světových festivalech v Cannes nebo v Benátkách, za studií přivydělávala jako komparzistka ve snímku Anna proletářka či Byl jednou jeden král. K bližšímu zájmu hlavně o italskou kinematografii mladou studentku nasměroval pozdější manžel a posluchač filmové vědy na FAMU Ivo Hepner.
MFFKV 2011 - Marek Eben doprovází Evu Zaoralovou (Karlovy Vary, 1. července 2011)
Zaoralová hovoří o svazku, z něhož vzešla dcera Klaudie, i tom následujícím s režisérem Zdenkem Zaoralem, naprosto bez obalu. Obě manželství poznamenal alkohol a oba partneři po rozvodu skončili tragicky. Zatímco se Zaoralové nedaří v osobním životě, vypracuje se v průběhu let z referentky Výboru československých žen na redaktorku časopisů Kino a hlavně Film a doba.
Vedle překládání knih z francouzštiny a italštiny píše o světové kinematografii a začíná jezdit na světové přehlídky. Pozoruhodné jsou vzpomínky na hvězdy československé nové vlny, hlavně na Věru Chytilovou a Evalda Schorma, jehož přirovnává k Fellinimu.
Psát o filmu nelze, aniž by se do cesty nepletli různí služebníci režimu, neškodní, i zapálení, což s sebou nese nutnost tančit mezi vejci. "Někteří mladší kritici mi to vytýkali, aniž chápali, že moje zkušenost s totalitou je poněkud delší než ta jejich," komentuje svou situaci Zaoralová.
Detektivku plnou zvratů připomíná boj o udržení festivalu v Karlových Varech. Po letech líčí Zaoralová vítězství s neskrývaným uspokojením. Hovoří také o hvězdách, jež jí přirostly k srdci (Antonio Banderas, Morgan Freeman) a které festival objevil (ještě neznámý DiCaprio mohl volně objíždět městečko na kole). Hovor se dotkne i "sourozeneckého" vztahu s Jiřím Bartoškou. V závěru dnes už "jen" umělecká poradkyně festivalu tvrdí, že odpočívá hlavně prací a zatím nemá potřebu tento způsob relaxace měnit.
V hlušině všemožných hereckých memoárů by mohla kniha Aleny Prokopové snadno skončit na kompostu Levných knih. To si ale rozhodně nezaslouží a doufejme, že si ji čtenáři najdou.
