Když jsme si domlouvaly rozhovor, těžko jste hledala termín. Natáčení seriálu Sanitka vám zabere asi hodně času.
V listopadu jsem točila skoro denně. Ale bylo to skvělé, pohodové, hrozně mě to bavilo. Mám ráda práci před filmovou kamerou, protože každý záběr se točí zvlášť a je čas věnovat se různým detailům. S režisérem Filipem Renčem točím poprvé a jsem mile překvapena. Za kamerou je vynikající kameraman Petr Hojda. Sanitka je detailní filmová práce a doufám, že to na výsledku bude vidět. Točit se bude až do června.
Hrajete ve třech seriálech i v divadle. To je hrozné kvantum textů. Jak se je zvládáte učit?
Prostě musím. Nejraději se učím ráno, to mám nejčistší hlavu. A doma se k učení vracím každou volnou chvilku. Ale i u kadeřníka, nebo když někde čekám, pořád s sebou texty tahám jako kočka koťata.
Šest let hrajete v seriálu z doktorského prostředí. Teď přibyla ještě Sanitka. Máte k medicíně blízko i v soukromí?
Po šesti letech spolužití s mojí paní doktorkou Valšíkovou je mi medicína a lékařské prostředí možná bližší, ale pořád mám k tomuto povolání veliký respekt. Jsem velmi pokornou pacientkou, oddaně čekající na verdikt lékaře.
Jste i ve skutečnosti rázná žena jako doktorka Valšíková v Ordinaci?
Jak kdy. Moje postava v Ordinaci má větší životní razanci. Nemá žádné životní závazky, kdežto já mám dva doma (syna Petra a dceru Barbaru - pozn. red.). Takže tam bych s razancí asi moc nepochodila. Jsme si s mojí seriálovou Bělou ale blízké v tom, že rády říkáme věci na rovinu, máme smysl pro humor a, troufla bych si říci, i životní nadhled.
Zlata Adamovská
|
Vaše děti jsou již velké, synovi je 16, dceři 24 let. Začínají první lásky, první vztahy. Radí se s vámi děti?
Někdy je se mnou i řeší a zajímá je můj názor. Ale člověk musí být strašně opatrný a kritiku podávat po douškách. Zatím jsem ale neměla důvod něco kritizovat. Preferuji spíše to, aby si mladí lidé svoje osobní záležitosti řešili sami, protože oni pak budou zodpovědní za svá rozhodnutí. Moji rodiče mi do mých vztahů taky nemluvili, já jsem tenhle model ráda převzala do výchovy svých dětí.
V současné době je u mladých lidí moderní žít singl. Jak to vnímáte vy?
Jsem zastáncem toho, že každý si může se svým životem dělat, co chce. Co tomu říká společnost a konvence, co se nehodí nebo nesluší, to neberu. Za doby našeho mládí jsem zažila extrém, že když holce bylo dvacet, měla by se vdát. Takže jestli žít singl, vůbec nechci hodnotit. Každý ať má svobodu rozhodnout se o svém bytí, ale ať si pak taky nese následky.
A co kdyby se třeba vaše dcera rozhodla, že nebude mít děti?
Snažila bych se jí vysvětlit, že možná jednou bude litovat. Že by se ochudila o strašně důležitou věc, kterou by měla možnost poznat. Třeba pro mě je dnes představa, že bych děti neměla, nemyslitelná. Je to prostě dar, který nevyčtete z žádných knížek, nemůžete si jej koupit za žádné peníze, je to jiná dimenze. S dětmi se vám posune hodnotový žebříček a ve svém nitru najdete nepoznané emoce.
V seriálu Ordinace v růžové zahradě vám scenáristé napsali vztah s mladším partnerem. Dokázala byste si to představit i v reálném životě?
Já už si umím představit úplně všechno. Když vztah funguje, je jedno, kolik oběma je. Nemám ráda obecné soudy a náhledy. Je lepší být třeba deset let šťastný, než se celý život trápit, že jste nikoho nenašel.
S manželem jste spolu žili 26 let. Předloni jste se rozvedli a zůstala jste sama. Bylo to hodně těžké?
Mně nepřipadá, že se toho změnilo hodně. Doma všechno funguje jako dřív, jen peru míň prádla a nakupuju míň jídla. Dnes se místo partnera o různých důležitých věcech radím se svými dětmi. Jsou už velké a jsou mi velkou oporou. Nechci se rouhat, ale někdy mám pocit, že je mi teď líp. Tím ale nechci svůj minulý život zatracovat. Když jsme byli rodina, bylo to moc fajn.
Často se psalo, že vaše manželství bylo harmonické, vzorové, ideální. Bylo tomu opravdu tak?
Ideál neexistuje. To je prostě nesmysl. Ale už to, že jsme spolu žili šestadvacet let, o něčem svědčí, ne? Prostě jsme spolu chtěli být. Tečka. To, že novináři především z bulvárních periodik něco napíšou, nemůžete brát za bernou minci. Protože výmysl o vás se v dalších deseti rekapitulacích většinou promění tak, že jenom zíráte, co jste to vlastně zač. Vy jste dnes první a máte to tak, jak to řeknu já. Čtenáři, kteří budou tento rozhovor číst, si mohou být jistí, že to je opravdu rozhovor daný mnou, nejsou to vytrhané a okomentované věty z jiných deníků.
Vraťme se ještě k tomu, zda vaše manželství bylo harmonické a fungovalo.
Myslím si, že náš vztah byl úplně normální, jako každý jiný. Bylo to fajn, určitě v období, kdy jsme spolu fungovali jako dobrá dvojka i jako rodina.
Manželství ale rozbila nevěra. Tak jako mnoho jiných vztahů. Není toho v poslední době nějak moc?
Nevěra byla vždycky, dříve se o tom ale tak nepsalo. Dneska bulvární deníky šťourají a slídí v cizím soukromí, což je nechutné. Je nehorázné, když někdo půl dne sedí u mého domu za popelnicí a fotí, kdo jde ke mně domů. Co asi říká doma dětem, když se ho zeptají, čím se živíš, tati? Šmíruju cizí lidi v jejich soukromí! To je přeci strašné! A hlavně smutné.
Teď partnera máte? Píše se o vztahu s kolegou Petrem Štěpánkem...
V minulosti jsem dala možná stovky rozhovorů. Ale o svém soukromí už nikdy v rozhovorech mluvit nebudu. Nemám co tajit, ale nehodlám ventilovat něco, co bych si ráda nechávala pro sebe.
Očima autorkyZlata Adamovská je dáma. A silná osobnost. Nebojí se říct, co si myslí, a umí dát najevo, když se jí něco nelíbí. Odpověděla na všechny otázky, i když jí některé nebyly úplně příjemné. Do svého soukromí si nechá nakouknout jen pod přísnou kontrolou. A umí se i naštvat, například při líčení toho, jak ji bulvární novináři pronásledují. |
Prozradíte alespoň, jaký typ můžu se vám líbí?
Pro mne mají velký sex-appeal muži, kteří dělají dobře svoji profesi. Může to být třeba fotograf, novinář nebo truhlář. Líbí se mi hlavně lidé, kteří chtějí pohnout světem k lepšímu, kteří jsou pozitivní, slušní, vyslechnou vás a pomůžou, i když je o to nežádáte. K partnerovi potřebuji vzhlížet a obdivovat ho. Muž by měl mít pocit, že ve vztahu má svoje místo, a žena by mu neměla brát jeho teritorium. Aby měl pocit, že je nezastupitelný. Ale upřímně řečeno, já ten pocit chci v určitých věcech taky.
Kromě televize hrajete i v divadle. Vloni jste odešla po 20 letech z Divadla na Vinohradech. Hrajete ale pořád.
Už rok jsem na volné noze, ale ve vinohradském divadle dohrávám v představení Ideální manžel a Zkouška orchestru. Jinak mě diváci můžou vidět v Divadle Ungelt ve hře Na útěku s Janou Štěpánkovou a v listopadu jsem měla premiéru hry Vzpomínky zůstanou, kde hraju s Petrem Štěpánkem a Lucií Štěpánkovou, to je jen shoda jmen. Představení režíroval Viktor Polesný a těší nás, že je na dlouho dopředu vyprodáno.
Také se věnujete dabingu. Hlas Meryl Streepové by si už málokdo dovedl představit jiný, než je ten váš. Sledujete její život?
Ano, trochu ho sleduji. Vím, že má čtyři děti a už spoustu let druhého manžela. A také vím, že své soukromí si velice chrání. Oceňuji, jak si detailně připraví roli, jak je proměnlivá. Nikdy ji nevidíte stejnou. Obdivuji ji, jak si skvěle vybírá role. A že má z čeho. Je obdivuhodné, že je jí přes šedesát a pořád je středem zájmu tvůrců i scenáristů.
Jak relaxujete? Při vašem pracovním nasazení není asi moc času na odpočinek.
Máte pravdu, mám pořád spoustu práce. Před Vánocemi už jsem byla hodně vyčerpaná. Tak jsem si dopřála dovolenou a vyrazila k moři za teplem.
Sama?
Myslím, že cestovat má člověk s někým, protože sdílet zážitky společně je hrozně fajn. Třeba s babincem. Je nás šest kamarádek a jednou za čas se vždycky sebereme a vyrazíme do světa. Byly jsme společně ve Francii, v Itálii i v Americe.
Jak se staráte o své tělo? Vypadáte velmi dobře.
Snažím se udržovat příjem a výdej energie v rovnováze. Ale nemyslím si, že to, jak člověk vypadá, je to nejpodstatnější v životě. Nepřikládám tomu takovou důležitost.
