Ačkoli na albu s názvem Když muzika začne hrát znějí vesměs břeskné tóny trumpet a klarinetů, dnes osmasedmdesátiletý Josef Zíma dechovku nezpívá "odjakživa" a už vůbec ne výhradně. Má na kontě i slušnou řádku hitů populární hudby, pocházejících zejména ze 60. let.
Jak jste se vlastně dostal k dechovce?
To bylo v 60. letech minulého století, do té doby jsem dělal muziku taneční, pop, swing, jazz. Přišla ale nabídka ze Supraphonu, a nazpíval jsem nějakou dechovku, dokonce s Evou Pilarovou. O mém přechodu k dechovce asi definitivně rozhodly pořady Zdeňka Podskalského, například oblíbené Babiččiny krabičky. A spolupráce se Supraphonem taky pokračovala dál.
Tomu přechodu jste se nijak nebránil?
Ne, nic jsem proti němu neměl. Po rodičích jsem Jihočech a k jihočeské – a obecně lidové hudbě včetně dechovky – jsem měl vždycky blízko. Vlastně jsem v ní odmalička vyrůstal. Některé z písniček, které dodnes zpívám, znám už od svého dětství. Skladby pánů Poncara či Vejvody se pochopitelně v jihočeských vesničkách hrály a zpívaly.
Nicméně: nestýskalo se vám po bigbeatu, po jazzu, po taneční hudbě?
Nestýskalo, protože jsem tyto žánry nikdy pořádně neopustil. Jsou odjakživa mým velkým koníčkem, nikdy pro mě nebyly jen zaměstnáním. Dodnes jsem velký posluchač a sběratel například swingové hudby, nahrávek velkých orchestrů, big bandů, mám doma rozsáhlý archiv. A totéž platí i o hudbě vážné. Svoje zkušenosti z taneční hudby jsem využil například v muzikálech a také ve svých programech pro rádia, v nich se k této hudbě vracím. No a na estrádách a různých vystoupeních, ať už s kapelou nebo na halfplayback, zařazuji vždycky i nějaké písničky z 60. let, třeba Dva modré balónky, Blues pro tebe a další.
V muzikálech i televizních pořadech vám jistě pomohly i zkušenosti herecké.
Jasně, vždyť jsem především herec, herectví jsem vystudoval. Ovšem zpívání se mnou šlo prakticky souběžně s herectvím. Zpíval jsem odmalička. Asi prvním, kdo za mnou přišel s nabídkou na zpívání, byl skladatel Alexej Fried. To jsem ještě studoval.
Když se ohlédnete, na které kapely a osobnosti z oblasti dechovky vzpomínáte nejraději?
Je jich víc, spousta lidí byli či jsou současně skladateli a kapelníky. Nejčastěji a nejvíc vzpomínám na pány Poncara, Vacka a Vejvodu, se kterými jsem se dobře znal. Často jsem s nimi vystupoval a třeba pan Vacek, když jsem točil desku s jeho skladbami, se mnou byl ve studiu; nakonec mi hezky poděkoval. Se všemi jmenovanými jsme se stali dobrými přáteli. Těch muzikantů byla celá řada, určitě bych na někoho zapomněl – za všechny tedy jmenuji tyto tři pány.
Pod kolika dechovkovými písněmi jste podepsán jako autor?
Pod jednou – jako autor textu. Ta písnička se jmenuje Zvedněme se, dědkové, autorem hudby je pan Zábranský, a na novém kompilačním CD je také obsažena. U hudby taneční mám coby autor mnohem víc písní – za všechny uvedu třeba písničku Gina, která se stala v poslední době znovu populární díky filmovému muzikálu Rebelové.
