I když zúčastnila... "Na film jsem se znovu podívat nešla. Už nemůžu," řekla v rozhovoru pro iDNES.cz
Opravdu jste na projekci chyběla?
Opravdu. Mně to vždycky hrozně rozesmutní, rozbolí, už se na to nemůžu dívat. A myslím, že nebudu jediná, kdo to tak bude mít. Teď například spěchám za Pavlem Bobkem, který film viděl poprvé, bude jistě potřebovat podporu. Zítra čeká premiéra Evu Jiřičnou, pro ni to bude taky náročné. Všem těm lidem chci být nablízku, až půjdou z kina. Události spojené s Johanem prožívali společně a společně proto musíme zvládnout i tohle.
Kdy jste vlastně Oko nad Prahou viděla poprvé?
To už je strašně, strašně dlouho. Po smrti Johana jsem veškerou práci nechávala na Olince (Olga Špátová, režisérka - pozn.red.), nemohla bych sedět ve střižně a sledovat to. Když mi pak pustila první verzi, byl to pro mě šok, ze kterého jsem se několik dní vzpamatovávala. Pak jsem samozřejmě začala mít připomínky, abych zachovala jistou intimitu jak našeho vztahu, tak rodiny Kaplických. Ta se v původní verzi objevovala v mnohem větší míře.
Na co jste dávala největší pozor?
Olinka je známá tím, že emoce a intimní věci velmi ráda používá. Dělá to citlivě a dobře, ale situace se změnila. Dokud jsem měla oporu v Johanovi, nebála jsem se v rozhovorech naši lásku otevřít a mluvit o ní bez zábran. Ale v momentě, kdy už tu není a mám malou Johanku, cítím potřebu víc chránit soukromí. A hlavně dceru. Snažím se myslet na to, že ona ten film jednou uvidí, stejně jako Josef (syn Kaplického - pozn.red.) . Třesu se, jak to vezme.
Kolik minut jste nakonec vystřihla?
Celkem se film zkrátil o dvacet minut. Nebylo to ale jen kvůli zmíněným emocím, musela jsem uvažovat také jako obchodnice. Dokument, který by měl víc než současných sedmdesát osm minut, by se špatně distribuoval. Zabývám se prodejem českých a zahraničních filmů, takže dobře vím, že dlouhý dokument prostě "neukoukáte". Má své zákonitosti a ty musíte dodržovat, ať jde o osobní látku, nebo ne.
Jak jste vůbec balancovala mezi pozicemi producentky a hlavní protagonistky? Muselo to být těžké.
To víte, že jsem z toho chtěla párkrát vycouvat. A co šlo, to jsem převedla na své přátele a profesionály, kterým věřím. Dostalo se mi obrovské podpory. Pomohli mi s dramaturgií i propagací, připravili mě na to, co s sebou ponese uvedení v kině, co všechno může vyvolat. Vezměte si jen termín premiéry - chtěla jsem, aby byla na Johanovy narozeniny, 18. dubna. Ani ve snu by mě nenapadlo, že bude zrovna před volbami, původně už měly být za námi.
Měla jste někdy na mále? Myslím ve smyslu - kašlu na všechno, jdu od toho.
Měla, a hned několikrát. Při dokončování se objevila řada krizí a já chtěla se vším seknout. Jen díky všem těm lidem kolem to tak nakonec nedopadlo. Ale můžu říct, že jsem šťastná, že je to za mnou a venku je film v podobě, za kterou bych se nikdy nestyděla a jaká by se líbila i Johanovi. Tuším. Nebo aspoň doufám.
Mimochodem s jakým cílem jste film dokončovali? Byla touha zdokumentovat události kolem knihovny, ukázat pana Kaplického nebo dokonce přesvědčit lidi o jeho projektu?
Původně šlo opravdu jen o dokumentování, časosběrný snímek o projektu knihovny. Když byl zamítnut, stala se hlavním hnacím motorem snaha zjistit, proč se to všechno děje. Proč jsou lidi proti, proč nechtějí moderní budovu, proč jim vadí místo, které bylo vybráno, proč jsou tak konzervativní. A teď nemluvím ani tak o obyčejných lidech, jako spíš o těch, kdo vedou náš stát. To byl náš hlavní cíl. Chtěla jsem ukázat, jak se zachovat v momentě, kdy si na vás úplně jednoduše někdo jakoby zasedne. A může to být třeba jen proto, že měříte dva metry. Buď to vzdáte, nebo vyrazíte do boje se všemi zbraněmi, co máte.
Na závěr jedna osobní otázka: žárlila jste někdy na Olgu Špátovou? Přece jen jste obě dvě krásné mladé filmařky a pan Kaplický si jednu vzal.
(smích) Tak na Olgu jsem tedy nikdy nežárlila. Na Olgu ani náhodou.
