Protože si myslím, že text Terezy Šimůnkové nazvaný Polovině tuzemských středoškoláků vadí homosexuálové je dobrý a především otevírá oblast homofobie mezi mladými lidmi, cítím potřebu reagovat na komentář Jiřího Hromady, který je bohužel nešťastný, nelogický a navíc prošpikovaný několika dost nekorektními a diskriminačními vyjádřeními.
Ano, vnitřně vyoutovaný gay či lesba (o kterých asi Hromada píše) se (nejen) díky němu může teď registrovat a tleskat spolu s Hromadou tomu, že se "tolerance" nebo "akceptace" homosexuality českou společností od deseti procent v 90. letech posunula až k nynějším pětasedmdesáti procentům. Ano, to je makroúroveň, je to něco chvályhodného a ve světovém kontextu docela nevídaného. Sám Hromada říká: "Setkávám se často s tím, že ti, kteří chtějí nabudit dojem, že nás společnost odsuzuje, dramaticky zdůrazní, že 25 procent společnosti nás neakceptuje. My s úsměvem doplníme – ale 75 procent ano."
Čeho si však Jiří Hromada přes svůj úsměv evidentně nevšímá, je ona mikroúroveň, na kterou Šimůnková dobře upozorňuje. Dosáhnout všeobecné "tolerance" společnosti se tedy povedlo, ale co dál? Nic? Mají být gayové a lesby spokojení, jak Hromada nabádá?
Není tolerance jako "tolerance"
Ta česká tolerance, je tolerance "podmínečná" nebo "s výhradou". To, že někdo v dotazníku CVVM vyplní, že homosexuály toleruje, je něco jiného než každodenní praxe, kde se diskriminace projevuje v subtilnějších podobách: "My vás tolerujeme, ale…". "Buzerant" je prostě pořád nadávka, když řeknete v třídě středoškoláků slovo "gay", tak se třetina začne viditelně nelibostí ošívat, případně smát. V českých filmech a seriálech není moc (a natož normálních) homosexuálních postav. To, že v 11, 13 nebo 15 letech třeba v Jeseníku nemáte možnost jít do gay kaváren a diskoték a že internet nemají všichni a rozhodně to není pro vnitřní coming out všespásná věc (má dost svých rizik) – to všechno jsou věci, které Hromada ve svém textu zlehčuje.
Nebýt posledního odstavce, tak by mohlo být poselství Hromadova textu následující: 75 procent nás "akceptuje", vše je hotovo, není žádný problém, puberta je puberta – a chce se říct "a nazdar, já jsem … Jiří Hromada". Mě ale třeba zajímá, proč tomu tak je, co to dělá s mladým člověkem, když není dostatečně silná osobnost, když třeba nemá informace, možnosti a zdroje? A co ti ostatní? Co rodiče a prarodiče, kteří znají jediného homosexuála, a to jenom z televize – právě Hromadu, ani nevědí, že Troška se tiše vyoutoval až půl roku po uzákonění registrovaného partnerství, že ex-ministr Pospíšil byl a je, že i jiní ministři byli, ale nikdy to neřekli, a kdysi dávno senátor Fišer řekl, že v jeho životě vedle žen bylo i "pár mužů". Opravdu je vyhráno a všichni gayové a lesby (a jiní ne-heterosexuální) mohou spokojeně a hrdě žít a vyjadřovat a hledat si svou identitu už od malička?
Ani v Dánsku, Norsku, Anglii nebo Německu si to nemyslí, a tam mají za sebou čtyřicet let aktivního homosexuálního hnutí! Opravdu nám stačí 500 nadšenců do průvodu v okresním městě, nebo chceme, aby normálnost homosexuality oslavovaly i tisíce heterosexuálních, jinak ale k homosexualitě lhostejných, pardon "tolerantních", lidí?
Tolerance se nerovná kvalitní život
Cílem projektu Rozmanitostí proti šikaně ovšem je, aby nebyla potřeba "akceptace" nebo "tolerance", aby (co chce i v jedné větě Hromada, v kontextu jeho textu dost alibisticky) to bylo tak normální, že by to bylo zcela nedůležité. Ale to bude, až se vypořádáme s heteronormativitou. Až rodiče budou dítěti odmalička říkat: "No a až budeš velký a najdeš si kluka nebo holku, tak… ." Ano, buďme rádi, že 75 procent populace říká, že gaye a lesby "toleruje" (ať tím myslí cokoli), není ale špatně, že až 30 procent nechce mít gaye nebo lesbu za sousedy? Ještě více nechce, aby gay nebo lesba byli učitelé jejich dětí? A dvě třetiny si asi myslí, že homosexuálové by neměli být rodiče? (Taky totiž data CVVM.)
Že bylo málo fyzicky napadených kvůli své jiné sexuální identitě? Ano, buďme rádi, ale není problém, že vůbec někdo takovou obětí je? Argument o nenahlášení na policii je směšný a dost podobný argumentům, že oběti znásilnění nebo domácího násilí si o "to" koledovaly. Kde to jsme? Ve středověku?
Statistika není všespásná autorita
Jiří Hromada má ve svém textu (kromě svých pohledů a názorů na věc) v zásadě jen dvě konkrétní výtky, a to výzkumné. Ano, výzkum Člověka v tísni (ČvT) je metodologicky problematický. Stejně tak ale i výzkum MUDr. Ivo Procházky (se spoluautory Janíkem a Hromadou), jehož autoritou se v textu Hromada ohání, se vzorkem 267 respondentů a respondentek, kteří dotazník vyplnili a zaslali ze své vlastní vůle, se rozhodně nedá považovat za jakkoliv reprezentativní pro ČR. Z tohoto pohledu výzkum ČvT s 1685 odpovídajícími dětmi a mládeží je jednoznačně robustnější a vzorek větší než kdejaký výzkum veřejného mínění. Vlivy jako nadproporční počet dívek a studentů/ek "lepších" středních škol jsou reflektované a s tímto vědomím je pak i výsledky možné číst.
Jaké "lokální" výzkumy má Hromada na mysli, to netuším. Pokud myslí výzkum Olgy Pechové, která se primárně snažila zopakovat výzkum Iva Procházky, navíc se skoro dvakrát větším vzorkem, pak doufám, že se pan Hromada za svou poznámku teď stydí. Pokud myslel nějaké jiné výzkumy, pak by bylo fér uvést jaké! Druhá jeho reakce, na americká data, je bezprecedentní, autorka sama uvádí, že "Prostředí amerických středních škol asi není zcela přenositelné, bohužel i tady chybějí česká data." Proto mohou být – a rozhodně jsou – zajímavým kontextem. A peskovat novinářku za jejich použití je dost laciné.
Krásná měkká gay hromada
Poznámka Šimůnkové nás navíc nabádá, abychom se data o šikaně a diskriminaci dětí a mládeže s jinou sexuální orientací a identitou pokusili nějak získat, takové výzkumy v Česku provést a podporovat. Vždyť se dělají i v západních zemích. Proč? Například v liberálním a multikulturním Londýně roste počet fyzických napadení s motivem jiné sexuální identity. Nebo nejsou u nás v Česku takové výzkumy a takové projekty potřeba? Opravdu není potřeba nic takového financovat a nejmenované neziskovky si problém vymýšlejí? Buď Jiří Hromada žije v jiném světě a jiné republice, nebo si hoví na krásné měkké hromadě a dívá se ze své výšiny jen tam, kam chce.
Ano, dnešní mladí lidé budou generací, která nebude mít jednou s jinakostí žádný problém, píše Hromada. Chce to čas. Kdyby si tohle Hromada řekl v roce 1990, založil si ruce do klína a čekal, až přijde ten čas, tak bychom rozhodně takhle daleko, jak jsme teď, nebyli. Ale proč to nyní dělá teď a nabádá k tomu ve svém textu? Doba velkých činů na poli zrovnoprávnění homosexuality už je za námi, veřejně artikulovaná tolerance je na 75 procentech, máme tu registrované partnerství a i jakousi gay sub-kulturu. Jenže nyní je na čase jít dál, v malých krůčcích a různými směry.
Pštros"Jiří Hromada svým textem nejen strčil hlavu do hromady písku a pobrukuje si marseillesu, ale před tím ještě profackoval pár svých následovníků." |
"Problém" tolerance homosexuality není jen o statistickém čísle a jednom (navíc poměrně dost špatném) zákoně! Je to o kvalitě života. Jsou různí gayové a různé lesby, jsou bisexuální, transsexuální i transgender lidi, je tu heteronormativita a homofobní diskriminace a jsou tu různé děti a různí mladí lidé, kteří mají různé životní podmínky a různou jinou sexuální či genderovou identitu a je v našem zájmu jim udělat svět s co nejméně překážkami, nabídnout jim vzory, perspektivu kvalitního života.
Škola je prostor socializace, prostor mezilidských dynamik a vztahů, zároveň to je prostor způsobující mnoho životních traumat, vytvářející stresující a často nepříznivé klima. V našem zájmu je, aby sexuální orientace a sexuální identita nebyly důvody vzniku takových traumat či vytváření nepříznivé atmosféry. Samo to nepřijde, a když, tak za desítky let, pro to se musí něco udělat. Je logické, že musí přebrat štafetu další a další, svět a společnost se mění a potenciál jednoho člověka není nevyčerpatelný.
Proto mě tak trochu mrzí, že Jiří Hromada svým textem nejen strčil hlavu do hromady písku a pobrukuje si marseillesu, ale před tím ještě profackoval pár svých následovníků. Že majorita své homofobní postoje většinově změnila? Ve statistikách ano, ale gayové a lesby nežijí otevřený život, protože nežijí ve statistikách. Hromadova žádost o "žití v pravdě" je hezkým sloganem, ale neukazuje žádnou cestu. Odkazuje k něčemu jako je na západě známá "gay pride", tedy hrdost na svou identitu. Svým textem však přesně tomuhle Jiří Hromada dělá medvědí službu.
