Dakar bez řidičáku: Tak rychlou smrt bych si přál

Mechanik Lukáš je dnes oranžový v obličeji a nohu má celou nateklou. Šéfka asistenčního vozu, blondýnka Gábina, pajdá. A to je teprve po poledni. Jsme v cílovém bivaku uprostřed pouště, písek v očích, písek v sandálech, písek všude.

Rallye Dakar, 3. etapa La Rioja - Fiambala | foto: www.czechdakar.cz/Jaroslav Jindra

Kde tady kdo vzal stín?

Je ale dobře, že tolik fouká. Prý je čtyřicet stupňů ve stínu, jen nevím, kde tady kdo vzal ten stín.

Lukáš hlesne: "Kousl mě nějakej velkej černej brouk, není to vůbec dobrý…"

Gábina je na tom lépe, o ní víme, že přežije: "Když jsem vystoupila z auta, zvrkla jsem si kotník."

To já jsem v pohodě, jenom jsem šlápl na kaktus, nic jiného se nestalo, nic jiného tu neroste. Vlastně jo, Andy z obou stran, až do nebe. Kaktus jsem si vzal na památku a odpustil mu, ale kolegové musejí zajet k dakarským zdravotníkům. Po půl hodině jsou zpátky.

Lukáš říká: "Nějaký divný. Podívali se mi do ucha, do pusy, dali mi prášky a řekli, ať přijdu zítra."

Gábinin kotník si lékaři ani neprohlédli, ale ona se nediví: "Zrovna tam měli dva závodníky na kapačkách, tak co by je zajímal kotník?"

Mechanici mají chvíli volna, takže nakrájí tři šišky salámu a otevřou lahev. Jsme před hranicí s Chile, kam se s jídlem a pitím nesmí. Ukusujeme a kecáme o tom, co jsme dnes zažili…

Tak třeba my, kteří sedíme v asistenčním voze, jsme postupně pomáhali (já například podával studené red bully) dvěma českým kamionům, které se porouchaly už na asfaltce před rychlostní zkouškou.

Fanoušci indiáni

Na každou opravu se dívaly desítky domorodců, kteří vypadali jako indiáni, a možná to i indiáni byli. Někteří přijeli na koních. Posádka žluté tatrovky dostala od indiánů jakýsi jabčák, na který neměla pomyšlení, ale gesto hezké. Když se auta konečně rozjela, indiáni zatleskali…

"To je právě největší rozdíl proti Africe," směje se zkušený mechanik Martin: "Tady se ti místní snaží pomáhat, tam by tě okamžitě okradli."

Když takhle tlacháme, do bivaku ve Fiambale dorazí první Čech, motorkář Martin Macek. Motorkáři jsou v cíli nejdřív, startují už za ranní tmy. "Tak co?" vítáme Mácu, a on se podívá na salám a lahev: "Tady to bude velký," zažertuje jako vždycky, "zejtra nezávodím, musíme vypít tenhle havanskej rum…"

Pak ale zvážní: "Bylo to extrémní, dvě stě kilometrů se jelo jenom v dunách, jedna byla tak osm set metrů vysoká, navíc to tam vařilo, padesát stupňů, prostě na palici."

Rallye Dakar, 3. etapa La Rioja - Fiambala. Autor: jaroslav jindra, www.czechdakar.cz

Tak rychlou smrt bych si přál

A pak přidává větu, která mě už přestává zarážet, protože zrovna dnes se tu do pouště mimo jiné zřítily dva novinářské vrtulníky. Se smrtí se musí počítat… "Jo, a pak jsem viděl zrakvenýho čtyřkolkáře, moc šancí mu nedávám, startoval půl minuty přede mnou a na kraji řečiště narazil na půlmetrovej přesyp, čtyřkolka udělala pár kotrmelců. Odletěla dvě stě metrů. Ještě, že tam už byli záchranáři, protože já nevím, co bych dělal, kdybych k němu měl jít já, asi bych se poblil. Ale na druhou stranu," ochutnává Macek kus salámu, "tak rychlou smrt bych si přál taky."

Čekáme pak v cíli jen tak zkusmo na dvě auta, o která se máme starat především, protože jsme v jejich asistenčním voze. Čekáme na Jiřího Janečka a Dušana Kunovského.

Když se stihneme doruda spálit i sloupat, vracíme se do bivaku s prázdnou. Nikdy nevíme, kdy kluci přijedou, jen doufáme, že přijedou do rána, že náš výlet neskončí. Tomu čekání v cíli jsme ale začali říkat Festival promrhaného času, někdy i sprostěji. Projede totiž jedno auto, a pak se jen čtvrt hodiny pečeme. Pak druhé auto, škoda, tohle taky nejsou naši.

Ale v podvečer se pak najednou objeví obě, Janečkovo jsme snad ještě čekali (25 % naděje), ale že by duny překonal i úplný nováček Kunovský, to je zázrak (2,5 %). Raduju se jako na fotbale, ačkoli mě auta dodnes nezajímala. Já je nenáviděl!

Kunovský vypadá jako kominík a třese se. Jeho spolujezdec Libor, obyčejný kluk, který se skvěle vyzná v autech, ho během rychlostní zkoušky osmkrát hlasitě poslal všichni víme kam, ale to rozhodně nevadí, to se na Dakaru může.

Kunovský měl dnes horší starosti, obrátil třeba auto na bok a zničil dveře. V první chvíli ho zalil absurdní pocit štěstí, že tahle pakárna konečně končí, ale potom vrátili žlutou Toyotu na kola, takže teď už jsou vlastně v Chile a my všichni ostatní taky.

Operace Pouštní bouře pokračuje.

anketa: Můj nejšílenější dakarský zážitek

Miroslav Zapletal, nejúspěšnější český pilot osobního vozu

Při svém prvním startu roku 2007 jsem zažil noc v písečné bouři. V Mauretánii se nám pokazila spojka, nešel ani satelitní telefon. Bylo to hustý, trčeli jsme sto kilometrů od nejbližší civilizace.

V té chvíli jsem si slíbil, že už nikdy nepojedu na Dakar bez doprovodné rychlé asistence, která mi dokáže pomoct. Cítil jsem se tenkrát úplně bezradný. Argentina a Chile mají výhodu, že trať je vždycky blízko civilizace.