Ta věta byla typická pro její přístup ke smrtelné nemoci. Ten den, kdy jsem s ní přišla dělat rozhovor pro Magazín DNES - byl duben roku 2006 - jí nebylo dobře, přesto se usmívala.
Její nemoc se samozvaně stala dalším členem rodiny, a přesto se o ní doma nemluvilo. A když, tak v legraci. I proto s rozhovorem dlouho váhala, prý aby si snad lidi nemysleli, že se chce pomocí rakoviny zviditelnit.
Nakonec to byl rozhovor příjemný, i když tuším poslední, který kdy dala. Plynul spontánně, jako bychom se dávno znaly. A jako by proti mně neseděl člověk, kterému zbývají možná měsíce života.
"Něco se láme," nadechla se ztěžka Věra Galatíková. "Buď je to v počasí, nebo ve mně uvnitř."
Pár týdnů předtím, když jí lékaři řekli, že nádor na plicích se nedá operovat, odmítla chemoterapii. "Nestrávím přece poslední měsíce -nebo kolik mi zbývá - s hlavou v záchodové míse. A tak si bojuju tiše, uvnitř."
Nechala si pouze píchat injekce a infuze, které měly posilovat zdravé buňky, aby měly sílu bojovat s těmi nemocnými. "Udržuju se tak zatím ve stavu, který by bez toho byl asi dost pohnutý. Buď to vyjde, nebo ne."
Chtěla jsem vědět, jaké to je, když se člověk od lékařů natvrdo dozví, jak se věci mají. Vybavila si to přesně: "Jen na moment jsem ucítila něco, jako když se vám zastaví srdce, takové to: Aha! Hned nato jsem si pomyslela: A co, je konec, už jsem tu nějakou dobu byla, děti dospěly, tak o co jde. Byla jsem ve skutečnosti podivně vyrovnaná."
Lítostivé pohledy neměla nikdy ráda, doma ze všeho nejmíň. "Tady doma se žádné kňučivé řeči nevedou." Důkaz poskytla vzápětí: když přišla dcera Kristýna, postavily se obě do kuchyně a začaly chystat oběd. Žádné ohledy.
Kristýna v té době čekala miminko. "Modlím se, abych vydržela do září, než se narodí. Aby ten konec života měl nějaký smysl," prozradila Věra Galatíková. Říká se, že vůle žít bývá v takových chvílích obrovská. Charizmatická herečka vydržela bojovat ještě o více než celý rok déle.
"Máte strach, co teď bude dál?" zeptala jsem se jí onoho dubnového dne.
"Ale vůbec ne," odpověděla.
A člověk jí to bezmezně věřil.
