Uvnitř se však skrývá citlivý a lítostivý muž, kterého spolehlivě rozbrečí romantický film a kterého trápí zdraví jeho vážně nemocné matky. Včerejší písničku Jen jedenkrát věnoval právě jí.
„Je to její písnička,“ říká šestadvacetiletý barman, jenž před týdnem v prvním semifinálovém kole zpíval pro svého šestiletého syna Jaroslava. „Rozplakala mě už před rokem, kdy jsem ji slyšel poprvé.“ Slzy do očí mu vehnala i teď a pláč neudržela doma u televize ani jeho maminka. Když o ní Parči mluví, je zřejmé, že je mezi nimi silná vazba. „Jsme na sebe hodně fixovaní,“ přiznává.
„Špatně snáším její nemoc, moc se o ni bojím a rád bych jí svým případným úspěchem v soutěži pomohl. Léčení a léky stojí dost peněz, potřebovala by i do lázní. Maminka má nádor na mozku, naštěstí nezhoubný, ale nedá se vyoperovat. K tomu všemu se ještě přidaly srdeční kolapsy, které jsou údajně rodovou záležitostí. V nedožitých padesáti na problémy se srdíčkem umřela i moje babička,“ svěřuje rodák z Kopčan.
Otec mi dal život, nic víc
Sám to přitom v životě neměl jednoduché. Nikdy nepoznal otcovskou lásku a v době, kdy si jeho kamarádi užívali bezstarostného dětství, se staral o mladší sestru a pral pleny. „Můj vlastní otec mi dal život, nic víc,“ říká otevřeně.
„Maminka se později provdala, a když mi bylo dvanáct, narodila se malá Romanka. Odmala jsem se o ni staral, protože rodiče pracovali na protisměny a nemohli se jí věnovat, jak by chtěli, nezvládali to. Do práce samozřejmě museli, na Slovensku není snadný život. A tak jsem přebaloval, pral pleny... Přebral jsem za sestru zodpovědnost a upnul se na ni. Byla vlastně takové moje první dítě v životě, i když svoje vlastní jsem měl téměř o deset let později. Ale nevadilo mi to, bral jsem to tak, že potřebuje moji pomoc a máma taky,“ vypráví.
Naučil se samostatnosti a dřív také dospěl. Ve svém synovi, který půjde příští rok do školy, teď vidí tak trochu sebe. „Je na svůj věk vyspělejší a už přemýšlí o tom, že se bude učit anglicky. Nedávno za mnou přišel s tím, že mu to nabízejí ve školce. Strašně mě to potěšilo, moc mi totiž záleží na vzdělání syna a na tom, aby šel správnou cestou. Za mě se neměl kdo postavit, takže jsem procházel, jak se dalo.“
Za minulostí zavřel dveře
Cesta životem ho zavedla i tam, kam ji původně neplánoval. Jeden čas přilepšoval rodinnému rozpočtu vedle barmanství i provozováním striptýzové show. „Je to minulost. Zavřel jsem za ní dveře a jdu dál,“ říká o této etapě svého života, jež vyšla na povrch před prvním semifinálovým kolem. Bál se, že mu ublíží.
„Jsem rád, že to lidi neobrátilo proti mně. Bylo mi jasné, že se mi to mohlo stát osudným. Diváci mě za to naštěstí neodsoudili, snad mě pochopili. Ukázalo se také, že tahle soutěž je hlavně o tom, kdo jak přes obrazovku působí a samozřejmě jak zpívá. Pokud budou chtít, pošlou hlasy všem, co jsme tady. Všichni jsme tady totiž dobří,“ tvrdí o letošních semifinalistech.
Odměna pro mě?
Zmrzlina Až do dnešního večera musí Jaroslav Parči počkat na verdikt diváků. Pošlou mu dostatečné množství hlasů? Udrží se v soutěži další týden? Podobné otázky si pokládá i zbylých patnáct semifinalistů. Každý z nich v koutku duše pomýšlí na příčku nejvyšší, každý by se rád stal další českou superstar.
Jaroslav Parči by v případě vítězství sám sebe odměnil asi jen zmrzlinou nebo čokoládou. Miluje totiž sladké. Svoji budoucnost si ale už teď, bez ohledu na to, jak soutěž dopadne, maluje v růžových barvách.
„Rád bych si jednou otevřel nějaký slušnější bar. Zkušenosti s vedením podniku už mám, sbírám je mimo jiné už čtyři roky i tady v Česku, kam vždy na čas přijedu na brigádu. Zkušenosti jsou důležité, člověk se pak v životě probojovává líp,“ míní Parči.
