Jeho slova jsem si připomněla, když jsem šla jako intelektuálka staromódního střihu, která zastydla někde v 70. letech, koupit svou první televizi v životě. Ne snad že bych byla chtivá vědět, kdo je Petr Zvěřina – to jsem se mezitím i proti svému přání dozvěděla z novin – ale proto, že jsem na hromádce ve výprodeji mezi levnými knihami objevila soubor sedmi DVD filmů Ingmara Bergmana.
Díky Bergmanovi jsem tak měla možnost dvakrát zhlédnout část Velkého bratra. První, co mě napadlo, byl pocit obrovské radosti nad tím, že se mě to vůbec netýká. Když si představím, že by mé děti učil někdo jako Jarda "Démon" nebo že by můj partner pracoval v pornografickém průmyslu, mám dojem, že žiju úplně skvělým životem. V mém nudném, obyčejném životě žádní partneři neodcházejí vydělávat peníze a užívat si přitom – s asistencí většiny národa – pod peřinou s někým jiným. Dál už jsem se ke sledování nedostala, protože myslím, že obsah se již po dvou krátkých sledováních poněkud vyčerpal. Jeden smysl ale reality show přece jen má. Objevila jsem ji překvapivě spíše v pořadu, který TV Nova věnuje výměně manželek. Žena horolezkyně, matka tří dětí, si vyměnila na čas domácnost s blondýnou, která každé ráno tráví hodinu líčením neboli "časem pro sebe". Matka z ranče, která se stará kromě rodiny o psy, koně a jinou havěť, pravda, nepůsobila příliš reprezentativně. Její děti nenavštěvovaly módní salony, nebyly zvykl
é na teplé večeře, a dokonce se ani každý den nesprchovaly. Za to sklidila vehementní kritiku svého "nového" partnera.
Naproti tomu holčičky z pražské domácnosti vyrůstaly v hygienickém prostředí. Rodina působila jako kopie reklamního spotu. Partner matky, který neměl žádnou rozhodovací pravomoc, se většinu času věnoval hledání psích chlupů nebo dětsky umanutému kňourání, že chce mít doma svěží prostředí, teplou večeři a někoho, kdo mu říká zlatíčko a neposílá si ho pro hygienické potřeby. V detailním záběru jsme mohli pozorovat také smutné psí oči fenky Aury, která tráví celý svůj život zavřená v malé kleci jako potravina nachystaná k rychlé spotřebě na čínském trhu.
Diskuse o tom, zda je psovi v kleci dobře, či ne, se ovšem zvrhla ve vypočítávání chyb matky sportovkyně, která doma opravdu neměla přemrštěný pořádek. Nicméně v teoretické diskusi na téma, čí děti budou v dospělosti docházet na psychoanalýzu, by myslím nebylo nejmenších pochyb o vítězi. Úplná rodina z ranče se třemi potomky a zvířaty určitě napáchá na duši dětí menší škody, i kdyby se myly jen jednou za týden.
To nám ovšem televize neřekla.
V čem byl tedy smysl téhle show? Kdyby posloužila alespoň k tomu, aby do bytu svěžích produkčních z pražského Žižkova vtrhla nějaká komise, odebrala psa a dala ho do útulku, bylo by to fajn.
