„Já jsem takový předvoj. Jako na vojně. Tam jde taky nejdřív pěchota, která to nejvíc schytá, a až po ní generálové,“ říká Sára sebekriticky. Zbytečně. V Moskvě nad jejím fotografiemi - převážně akty - užasli. Především nedokázali pochopit, co všechno stihla nafotit (vystavila pětapadesát snímků).
První fotografii Sára Saudková vytvořila v roce 1999 a inspiroval ji k ní obraz dnes už nežijícího malíře Balthuse. Jan Saudek jí snímek pochválil, a tak v práci pokračovala. Říká, že kdyby ji nepovzbudil, nejspíš by se coby vystudovaná inženýrka ekonomie věnovala daňovému účetnictví.
Zpočátku fotila v Janově ateliéru, ale rychle se přesunula do svého prostředí. „Bojím se té jeho zdi, nechci s ní být spojována,“ vysvětluje. Janův vliv na svoji tvorbu však nepopírá. „Nebýt jeho, nikdy bych fotit nezačala. To on mě naučil vnímat krásu tam, kde je, a ne tam, kde si prvoplánově myslíme, že by měla být. Ale fotografuji jinak. Jako žena. Chlap jde na dřeň, přímo k věci. Je víc útočný. Já jsem rafinovanější a něžnější a myslím si, že je to z těch fotek znát.“
Fotografuje hlavně svoje nejbližší. Partnera, děti Sáru a Samuela, přátele a také Jana Saudka. Říká, že si dokumentuje svůj život. Proto jí vyhovuje, když fotí doma. Děti to berou jako samozřejmost. Malá Sára má už svlékání jednoznačně spojeno s fotografováním. „Moje děti jsou součástí mého života, takže mi při práci nepřekážejí. Ale někdy musím fotit opravdu hodně rychle, než mi porazí světlo, nebo jim musím dovolit zmáčknout spoušť, abych je zabavila.“
Když se jí v Moskvě ptali, o čem její fotografie jsou, řekla: „Jsou to příběhy, ve kterých se najde každý. Mohly by se stát v kterékoliv domácnosti. Všichni pořád na něco čekáme nebo se s něčím loučíme. A to mezi tím já fotografuji.“
