* Vídáte se s Adrianou často?
Bohužel velmi málo, ale uplynulý rok 2004 byl trochu štědřejší, protože o Adrianě se natáčel u nás doma na Slovensku dokument, jela jsem i na pařížskou premiéru jejího filmu, takže jsme spolu byly častěji. Odloučení je pro mě moc těžké také proto, že mi do světa odešla i mladší dcera Natália, která studuje v Paříži pátý ročník práv.
Christian Karembeu a Adriana Sklenaříková s maminkou Zlaticou. (17.10. 2004)
* Změnila Adrianu sláva?
V jádru se vůbec nezměnila. Když jsme doma, je stále stejná. Obdivuju, jak vše zvládá, i když v poslední době měla ohromné množství práce kolem natáčení filmu, spoustu focení, navíc ji postihly zdravotní problémy. Vymknutý kotník ještě nebyl tak dramatický, ale slepé střevo nás dost zaskočilo. Chytilo ji o prázdninách na Slovensku, když se chystala do Kambodže. Při vší smůle bylo štěstím, že si to mohla odbýt doma.
* Jaká vlastně byla jako miminko?
Narodila se mi ve třetím ročníku vysoké školy. S bývalým manželem jsme tehdy studovali v Praze, já medicínu, on ekonomii. Bylo to dost těžké, i když byla Adriana moc hodné dítě, bez pomoci mých rodičů bych školu nezvládla. Maminka se o ni starala po celou dobu našich studií, měla ji moc ráda a udělala by pro ni cokoliv. Moc mi pomohla.
* Byla malá Adriana pověstným ošklivým káčátkem, nebo vynikala krásou už jako dítě?
Která matka by řekla, že její dítě není krásné? Ale popravdě řečeno, viděla jsem mnoho novorozenců a myslím, že byla velmi hezká.
* Co po vás kromě půvabu zdědila?
Snad trošku tvrdosti. Jinak je ale strašně jemná a citlivá.
* Vzpomenete si na její první slovo?
Myslím si, že táta. Velmi rychle začala říkat celé věty a naprosto čistě. Mladší dcera Natália mluvila mnohem později, ale o to větší pak byla filozofka.
* Vycházely spolu?
No samozřejmě - hašteřily se a občas se do sebe pustily jako všichni sourozenci. Ale teď Adriana říká, že je Natália její nejlepší kamarádka.
* Jaká byla Adriana školačka - třídní miss a premiantka?
To vůbec ne. Když se hrála nějaká hra, vždy byla poslední, ne nejslabší, ale poslední. Byla tichoučká, hodňoučká a plachá. Premiantka také nebyla - při přechodu ze základní školy na gymnázium měla i nějaké trojky. Ale pak maturovala s jedničkami.
* Adriana pak stejně jako vy studovala v Praze medicínu. Jak se vlastně dostala k modelingu?
Když byla ve třetím ročníku lékařské fakulty, oslovili ji na ulici v Praze z jedné pařížské agentury a najednou bylo všechno jinak. Přitom ty nejhorší zkoušky na medicíně - anatomii a histologii - už měla za sebou. Zpočátku mi bylo samozřejmě moc líto, že studium šlo stranou. Nejdřív jsme se dohodli, že školu přeruší na rok a pak se uvidí. Ale bylo to čím dál složitější. O přerušení žádala dvakrát a do Paříže si vozila všechny učebnice.
* Chtěla být odjakživa modelkou?
Vůbec ne. Když jsme se v televizi dívali na nějakou soutěž Miss, říkala, že ona by se nikdy takto nevystavovala, nepřežila by, kdyby se na ni jen jeden člověk podíval.
* Co se tedy dělo poté, co ji na ulici oslovil agent z Paříže?
Chtěl po ní, aby se zúčastnila konkurzu, ale ona se bránila, bála se, navíc neuměla moc dobře anglicky, ani své telefonní číslo mu nedala. Osud však měla zřejmě předurčený. Za tři měsíce ji potkal ten samý člověk, a to už se přemluvit nechala. Na konkurz pak přišla s kamarádkou, nafotili ji, vybrali. Já ji však stále přemlouvala, ať nejdřív dostuduje. Za nějaký čas našla její snímky v Paříži jedna paní z modelingové agentury, zjistila si naši adresu, psala Adrianě na kolej, psala i mně domů do Banské Bystrice, telefonovala, že musí Adrianu nutně vidět. Když jsme se nakonec sešly, řekla mi, že ať dělám co dělám, Adriana stejně skončí v modelingu.
* Byly její začátky coby modelky těžké?
V Praze se uskutečnila módní přehlídka vybraných dívek. Dcera se musela naučit správnou chůzi a vše, co s prací modelky souvisí za pouhé tři hodiny. Bylo tam asi dvacet dívek ze Slovenska a dvacet z Česka, které už přišly s profesionálními fotografiemi, měly perfektní držení těla a já si říkala: Tohle nemůže dopadnout dobře. Ale když pak přehlídka začala a ona se objevila na molu, rozplakala jsem se. Tehdy jsem pochopila, že na to opravdu má.
* Jak vycházíte s manželem vaší dcery, francouzským fotbalistou Christianem Karembeuem?
Je strašně milý a sympatický, ale dorozumíváme se především pantomimou. Umím totiž velmi málo anglicky a francouzsky vůbec ne. Naše rozhovory vypadají asi takto: Maminko, jak se máš? Já mu odpovím: Dobře a jak ty? Já se mám taky dobře. Tak dobře, maminko. A to je veškerá naše komunikace.
* Vaše dcera je spokojená v práci i v manželství. Co jí ještě chybí ke štěstí?
Já bych si teď moc přála, aby měli miminko. Ráda bych s ním dceři pomohla, mám totiž co vracet.
|
Adriana Sklenaříková-Karembeuová |
