Podobně jako jiné známé postavy, i on je autorem nejen svých názorů, ale i svého mediálního obrazu. Určitá sebestylizace však k roli profesora a kněze jistě patří.
Životní dráha Tomáše Halíka se běžnému průběhu v mnohém vymyká. Byl jediným dítětem již starších rodičů. Otec byl známým editorem spisů Karla Čapka. Podle rodinného podání se Halík starší kdysi nabídl Čapkovi, že mu uspořádá knihovnu, a byl dosti rázně odbyt. "No, pane doktore, radši si udělejte pořádek v té své knihovně." Nakonec k tomu srovnání vlastně došlo, jenže až desetiletí po Čapkově smrti.
Duch první republiky
Vztah k Čapkovi a intelektuální tradici první republiky naznačuje, v jaké atmosféře malý Tomáš vyrůstal. K otcovým přátelům patřili lidé ovlivnění duchem a kulturou předválečné demokracie - jako Vladimír Holan, Jaroslav Seifert, František Langer, Karel Hoffmeister, později i Václav Havel.
Je pravděpodobné, že něco z jejich vlivu ulpělo i na Halíkovi mladším. V každém případě se už v této době projevuje jeho výrazný individualismus. Pokusy dát ho do školky skončily katastrofou. Dodnes vzpomíná s hrůzou na tepláčky, které mu přidělili.
Pozdější katolický kněz však až do studentských let rozhodně jednou věcí ovlivněn nebyl, totiž katolickým náboženstvím. Dokonce jako dítě ještě napsal rozsáhlý román odehrávající se v husitských dobách. V šedesátých letech však Halík konvertoval ke křesťanství.
Tento čas ostatně neprožil v tom duchu jako jeho vrstevníci (například Beatles, říká, na něj velký dojem neudělali). Na intelektuální kvas, reprezentovaný zachmuřenými mladými muži procházejícími se po Praze se spisy Franze Kafky pod paží, však vzpomíná rád.
Koncem této doby se také Halík setkává s generací teologů, kteří konečně mohli uskutečňovat myšlenky obnovy církve po druhém vatikánském koncilu. U svatého Tomáše na Malé Straně se scházeli studenti, aby naslouchali tehdejším "hvězdám" katolického intelektuálního nebe. (Když se Halík po listopadu 1989 stává rektorem studentského kostela u Salvátora u Karlova mostu, kruh se jakoby uzavřel.)
Osobnosti jako Bonaventura Bouše, Antonín Mandl nebo Jiří Němec však směly veřejně zazářit jen nakrátko. Šedesátá léta se svou atmosférou, která se už pravděpodobně nikdy nebude opakovat, byla pro formování Halíka jako křesťana i intelektuála zřejmě zásadní.
Doba temna
Roky 1968 a 1969 představovaly pro Tomáše Halíka stejné dilema jako pro tisíce dalších Čechoslováků. Má po invazi zůstat, nebo odejít do exilu, než spadne klec? V té době Halík studoval v Anglii a kontrast mezi svobodným akademickým prostředím Británie a nastávajícím temnem doma nemohl být větší. Při návštěvě Prahy chodil po ulicích a uvažoval, zda zemi opustit.
Na čin svého spolužáka z filozofické fakulty Jana Palacha Halík nikdy nezapomene a bude ho často připomínat. "Na rekviem jsem nesl do kostela Palachovu posmrtnou masku od Olbrama Zoubka a pak ji přenesl na filozofickou fakultu, kde jsme sundali Leninovu bystu a Palacha dali do výklenku nad schody místo ní. Tu noční cestu Prahou s Palachovou posmrtnou maskou pod zimníkem nikdy nezapomenu; byla to příležitost k jakémusi vnitřnímu dialogu s ním. Něco jsem tehdy slíbil a také jsem to dodržel."
V době začínající normalizace ještě Halík směl dokončit svou disertaci na téma: sociální nauka církve. Ačkoli nebyla zrovna "marxistická", podařilo se ji díky pomoci dosud nevyhozených slušných učitelů obhájit. Děkovací řeč při promoci pronášel právě on a zakončil ji Čapkovým citátem: "Pravda je víc než moc, protože je trvalá."
Akademická dráha byla za nových poměrů vyloučena, ale tehdejší vysoké školy stejně nebyly místem duchovního kvasu. Intelektuální život se přenesl jinam. "Vydal jsem se do své soukromé války s komunismem ve znamení Leninova hesla Učit se, učit se, učit se."
Pokud bylo Halíkovu okolí i rodině nápadné, že se nežení (což bylo u sympatického a inteligentního muže skoro podezřelé), příčina toho byla pro mnohé nečekaná. Dne 21. října 1978 byl Tomáš Halík v někdejší Německé demokratické republice erfurtským biskupem Hugem Aufderbeckem tajně vysvěcen na katolického kněze.
V osmdesátých letech se angažoval jako poradce kardinála Františka Tomáška. Byl to čas, který Halík před studenty někdy žertem nazývá "ty krásné časy náboženské nesvobody". Neformální kontakty, žádná byrokracie, jež dusí duchovní život, intelektuální kvas, praktický ekumenismus, naděje v rozkvět církve a společnosti - to vše mělo přijít, jen co komunisté zmizí.
Právě Halík je jedním z autorů projektu Desetiletí duchovní obnovy národa. Kdyby komunismus trval o něco déle, mohlo se Desetiletí stát významným alternativním projektem. Přišel však listopadový převrat a účastníky takzvaných ilegálních aktivit pohltily nové úkoly.
Po převratu
Tomáš Halík se stal rektorem studentského kostela u Salvátora, zástupcem generálního sekretáře Biskupské konference ČSFR a odborným asistentem na katolické teologické fakultě v Praze. Po disidentu a teologu Josefu Zvěřinovi pak zaujal místo v čele České křesťanské akademie. Byl i jedním z těch, kdo se přičinili o neplánovaný příjezd papeže Jana Pavla II. do Československa v roce 1990 na pozvání prezidenta Havla.
Sám se s papežem také několikrát setkal. "Jednou mi papež ukázal na svém stole řádku knih Václava Havla a ptal se, co by si měl především přečíst. Namátkou jsem jmenoval asi tři tituly, které jsem považoval za nejzávažnější, a on mi řekl: To jsem četl. Byl jsem překvapen a on doplnil: Papež čte v noci."
Halíkův poněkud "nekatolický" plnovous hlava církve komentovala tak, že za něj Halíka občas zatahala. "Má plnovous jako pravoslavný, asi ho pošleme do Ruska! prohodil jednou k sekretáři Dziwiszovi. Ale já si vousy nemůžu oholit, namítl jsem. Proč? podivil se papež. Nu, jsou už dotýkané papežem - to znamená, že jsou něco jako relikvie! Papež se rozesmál a už nikdy o mých vousech nehovořil."
Přes veškerý Halíkův humor neměl devadesátá léta jednoduchá. Nepatří sice mezi liberály, jak se někdy objevují v západních církvích (pro toho, kdo má rád nálepky, je intelektuální konzervativec), ale mnoha příslušníky duchovenstva a některými věřícími je považován za církevního "pokrokáře". To je ovšem značné zjednodušení.
Halík není "pokrokový", ale chce být otevřený. Ve skutečnosti patří mezi myslitele, kteří ho inspirují, třeba Američan Michael Novak. Přesto se dostal do konfliktu s vedením teologické fakulty v Praze, které stálo zřetelně na fundamentalistických pozicích.
K Halíkovi přelomu století patří neodlučně i jeho angažmá v politice jako vědomí odpovědnosti za věci veřejné. Není náhoda, že ho prezident Havel kdysi jmenoval jako jednoho z možných nástupců. I když není pravděpodobné, že by se v současném Česku stal kněz prezidentem, Halík považuje za dobré, že je taková alternativa aspoň myslitelná.
Co bude dál? Halík se stáhl z mnoha církevních aktivit a za své pole považuje práci s mládeží ve svém studentském kostele a práci na univerzitě. V posledních letech vykonal také mnoho zahraničních cest, které literárně zúročil v knihách Ptal jsem se cest a Co je bez chvění, není pevné. Zatím se zdá, že se Halík nechvěje a stále se ještě ptá.
|
TOMÁŠ HALÍK • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
