Zůstává u sportu, ve kterém nikdo nebyl lepší. "Nemusím hrát, ale chci. Dělám, co mě baví. To je na životě nádherné," říká. A jak ukázala v polovině ledna v Austrálii i v sobotu v Dubaji, pořád umí vítězit.
Čas odměřuje Wimbledon
Tenis dal Martině Navrátilové mnoho. Možná proto ta nekonečná láska k němu. Nejdříve ji sblížil s adoptivním otcem, který malou Martinu vozíval v kolečku od antuky. Poté jí ukázal, jak vypadá nenávist komunistického režimu. A pak přinesl slávu. A peníze. "Sotva jsem prožila to blaho odpálit míč přes síť, poznala jsem, že tohle je můj svět. Můj nejkrásnější svět," píše ve své autobiografii.
Kdyby se tenisový život Navrátilové ztenčil na jediné slovo, znělo by Wimbledon. "Miluji ho od prvního setkání." To bylo už v roce 1973. Buclatá brunetka tehdy zbožně poklekla a trávník, na kterém se nejslavnější turnaj světa hraje, pohladila jako panenku. Kdo by řekl, že tu s raketou bude i za třicet let?
Podle Wimbledonu, kde devětkrát vyhrála dvouhru, také měří svůj život. "Nikdy ne na silvestra ani na narozeniny, ale právě tady si pokaždé uvědomím, že je zas o rok víc." Její vztah k turnaji bývá popisován jako milostný. "Zdejší centrální kurt je můj druhý domov. Loni jsem tam šla, dívám se kolem a vchod byl úplně nový. Cítila jsem se, jako by mi změnili barák. Jako by ho opravili a nic mi neřekli!"
Mládí na Berounce
Wimbledon je její modla, ale osud Martiny Navrátilové je spojen i s jiným místem. S Čechami, Krkonošemi, lyžařskou boudou Martinovka. Tam se poznali její rodiče a podle ní také dostala jméno. Malá Martina se brzy sama vydala do hor. Tedy vydala... Nebylo jí ani pět týdnů, když tam rodiče podnikli výlet. "Moje maminka mě varovala, že dítě bude mít boty z toulavého telete, když ho někam vláčíte v šestinedělí," vzpomíná matka Jana Navrátilová.
A stalo se. Rychle uteklo devatenáct let, které Martina strávila v okolí Berounky, v městečku Řevnice poblíž Prahy. Tam hrála s dřevěnou raketou hodiny proti zdi, dala dohromady maminku s adoptivním otcem a změnila příjmení ze Šubertové na Navrátilovou.
Ještě jí nebylo dvanáct, když poprvé porazila matku. "Myslím, že to bylo 6:3, 7:5," pamatuje si. A další velké vítězství? To když dva roky poté porazila i tátu. S ním také Martina cestovala na první turnaje. Na starém skútru přivázaná páskem. "Jezdili jsme sedmdesát kilometrů za hodinu, to bylo zralé na smrt."
Těžké loučení
Dětství však brzy minulo a byl čas naplnit proroctví o toulavých botách. Psal se srpen 1975. Devatenáctiletá Martina dostala vízum na Mezinárodní mistrovství Spojených států a v hlavě jí uzrálo životní rozhodnutí. "Otci jsem řekla, že v Americe asi zůstanu. Slíbil, že to mámě nepoví, já měla taky mlčet."
Od táty dostala ještě jeden úkol: "Kdyby ti volala máma, nevěř ničemu, co říká. Ani kdyby brečela a prosila, nesmíš se za žádnou cenu vrátit!" Bylo to těžké loučení. Stála na letišti, mávala rodičům a tušila, že až se otočí, bude to na dlouhá léta naposled, co je viděla.
Odchod provázely slzy, ale zároveň i velká úleva. Mladá tenistka se najednou zbavila rozmarů komunistického režimu. Už jí nikdo nenařizoval, jak trénovat nebo ve kterém hotelu bydlet. Už ji nečekaly problémy, jako když rok předtím hrála čtyřhru s Ilanou Klossovou. Co že to provedla? Dát se do páru s tenistkou ze zapovězené Jižní Afriky? Taková troufalost. "Ale mně bylo jedno, odkud je. Mně se líbilo, jak hraje debla," vzpomíná Navrátilová.
I proto si tak zamilovala západní svět. Demokracii. "Nejsem mystik a asi budu potrhlá - ale na mou duši věřím, že jsem se narodila s tím, aby se ze mě stala Američanka." Začala okamžitě hltat americkou svobodu. Ale i jídlo, které dosud neznala. Hamburgry, pomfrity, dortíky. Kvůli nim přibrala deset kilo a dostala přezdívku Velká široká naděje.
Své názory neskrývá
Ve Spojených státech byla sama, přátele neměla. Po šesti letech se stala americkou občankou. Trable se socialismem zmizely, ale objevily se nové. Pro místní byla "drzou přistěhovalkyní z Východu". I proto, že otevřeně mluvila o své sexuální orientaci na ženy, což se tehdy ve společnosti nenosilo. "Nemám strach hlásit se ke svým názorům, i když se to někdy neobejde bez pláče," prohlašuje dodnes.
Přiznáním homosexuality vytrpěla hodně. Kam přišla, všude na ni podivně ukazovali. "Těším se na den, kdy ve spojení se mnou bude chybět přívlastek homosexuální nebo lesbická tenistka a kdy noviny napíší jen tenistka. Musí snad heterosexuálové ustavičně vysvětlovat, že jsou heterosexuály?" říkala.
Zápasila na kurtu i mimo něj. Jak opatrná musela být při plánování cest po turnajích. Kdyby se vydala přes stát s komunistickým režimem, hrozilo jí zatčení a předání do Československa. Vládní místa prezentovala Navrátilovou jako zrádkyni. Lidé doma ji milovali, v temné době byly její úspěchy jednou z mála radostí. A pak se jí dočkali osobně.
Byl červenec 1986 a ona se po jedenácti letech vrátila do vlasti. Jako světová jednička - pár dní po svém sedmém wimbledonském titulu - vedla družstvo Spojených států při finále Poháru federace. Američanky vyhrály, ale to bylo tisícům lidí na pražské Štvanici jedno.
Vstali a aplaudovali své hrdince. Ta si následně vzala mikrofon. Emoce sílily a zděšení prominenti ve vládní lóži prchali. "Děkuju vám moc. Trvalo jedenáct let, než jsem se mohla vrátit. A doufám, že nebudete čekat dalších jedenáct let, abyste mě zase viděli," pronesla tehdy se slzami v očích.
Bojí se jen lidí
Uběhlo dalších osm let a Navrátilová ukončila kariéru. V její biografii se leskla nevídaná čísla: 167 vítězných turnajů ve dvouhře, 165 ve čtyřhře, 331 týdnů na místě první hráčky světa a celkové odměny 20 milionů dolarů.
Usadila se v lyžařském středisku Aspen, na ranči mezi bobřími hrázemi a koňskými výběhy. Začala hrát hokej a podnikla výpravu do Afriky. Fotografie z tříměsíčního pobytu na safari pak vystavila v Praze. "Miluju Afriku, je tam krásná příroda, nezničená. Jdete a nevíte, co bude za rohem." Bála se? "Zvířat ne. Já se bojím jen lidí," vysvětluje. "Hlavně extremistů."
Proto ji po všem, co prožila, děsí volební úspěch českých komunistů. "Panebože! Osmnáct procent? To mají lidi tak krátkou paměť? Nebo chtějí komunismus zpátky?" diví se.
K návratu domů, k rodné Berounce, se nechystá. Přesto se vrací - do světa tenisu. Vydržela bez něj šest let, pak začala znovu hrát čtyhru. Loni v létě zkusila na turnaji v Eastourne po osmi letch i dvouhru. A vyhrála jedno kolo. "Už nikdy víc," slíbila si.
Něco podobného však před časem tvrdila i o čtyřhře. A teď? Přestat nehodlá, proč taky? V sobotu se její bilance titulů ve dvouhře a čtyřhře překlopila do poměru 167:168, když v Dubaji společně se sedmnáctiletou Světlanou Kuzněcovovou vyhrála čtyřhru na turnaji WTA a navázala tak na lednový úspěch v soutěži smíšených párů na Australian Open. To se předtím nikomu v jejím věku nepodařilo.
"Když jsem vyrůstala, chtěla jsem být nejmladší tenistkou, která něco vyhraje, ne nejstarší - ale je příjemné mít vše. Ostatně fyzicky se cítím líp než před dvanácti lety," tvrdí.
|
MARTINA NAVRÁTILOVÁ • Odkud je • Čím vším byla • Co se jí v životě asi nejvíc povedlo • Její nejbližší velký úkol |
