Všechny herečky, kterým Jan Werich jako divadelní ředitel šéfoval, si jeho lásku zakázaly. Měly dojem, že se nehodí, aby se zamilovaly do šéfa. A už vůbec ne, aby mu svůj hluboký cit dávaly najevo.
Přitom se Werich, i když často demonstrativně prohlašoval, že má jedinou lásku, svou ženu Zdeničku, občas osvěžoval u pramene lásky i jiných krásných žen. Ale nikdy nešlo o herečky. Werichova přitažlivost pro ženy spočívala v tom, že byl džentlmen," tvrdí Stella Zázvorková. Rád jim dával dárky. Bylo tomu tak i jednou před Vánocemi. Tehdy se v Divadle ABC hráli Husaři a Stella Zázvorková s Jaroslavou Adamovou zůstaly ještě nějakou dobu po představení v šatně. Náhle se ozvalo zaklepání a vstoupil Jan Werich ve svém charakteristickém klobouku. V ruce držel dva bažanty. Obě herečky na něho překvapeně zíraly. A Werich jim nezůstal vysvětlení dlužen. Dámy, sháněl jsem dnes pro vás celé odpoledne po Praze orchideje. Bohužel, v tomto městě tyto krásné květiny neseženete. Nemohl jsem však za vámi přijít s prázdnýma rukama. A tak vám nesu alespoň tyhle ptáky." I když to nebyly květiny, herečky nezvyklou pozornost od svého šéfa přijaly. Měl charizma a věděl, jak získat ženy, a to je dar od pánaboha. Byl i v tomto směru renesanční člověk. Werich měl rád u žen dolíčky ve tváři. Když se smála, snažila se je proto vykouzlit i paní Werichová. A občas se jí to i povedlo. Stejně jako Stelle Zázvorkové, když hrála dámu, do které se Werich zamiluje v Medvědovi. Těsně před tím, než šla na jeviště, si dělala dvěma prsty dolíčky ve tváři tak usilovně, až ji brněly oba ukazováčky. Mé tehdejší úsilí mi trošku připomnělo anekdotu, jak si vzal devadesátiletý americký milionář půvabnou šestadvacetiletou sboristku. Po svatební noci se jí známí ptali, jaké to bylo. A ona odpověděla: Nádherné. Nic tak báječného jsem nezažila. Celou noc mi dělal dolíčky ve tváři." Jan Werich jednou Stelle Zázvorkové prozradil, že měl v životě asi 600 žen. Nevěřila a řekla mu, že to neodpovídá jeho životnímu stylu. A on, jako by se trochu polekal toho, co řekl, dodal, že miloval vždy jen jednu. Svou ženu Zdeničku. A jaký byl Jan Werich jako divadelní ředitel? Prý velmi demokratický, zároveň však přísný. Stella Zázvorková věčně chodila do divadla pozdě a jednou nepřišla včas ani na velmi důležitou zkoušku. Werich stál vedle své šatny u tzv. fermanu, což je turecky rozkaz. A hned spustil. Zázvorková, zase jdete pozdě. A tady je jasně napsáno, v kolik jste měla na dnešní zkoušku být..." Mladá herečka se začala hned vymlouvat. V tom prý byla nepřekonatelná. Pane Werichu, podívejte se na mě. Vy měříte alespoň sto devadesát centimetrů, ale já jsem malá, pouhých sto šedesát. Na ferman nevidím, protože se na špičkách tak dlouho neudržím. Já za to nemohu, že máte ty fermany tak strašně vysoko." Werich se vůbec nerozčilil, naopak klidně odtušil otcovským tónem. Poslyšte, Zázvorková, už jděte do sebe. Vždyť vás to není důstojné, zkoušet na mě takovéhle blbosti." A odkráčel do své šatny. Prý kdyby nadával a říkal cosi o povinnostech a vyhrožoval pokutou, tak by Stellu Zázvorkovou nikdy nedonutil, aby konečně začala chodila včas. Když však řekl, že jí to není důstojné, od té chvíle, i kdyby měla vstávat třeba ve čtyři hodiny ráno, tak na zkoušku nepřišla nikdy pozdě. Werich byl ředitelem, který nikdy nikoho neponižoval a snažil se, aby herci neztratili lidskou důstojnost. Občas prý měli pocit, jako by je nosil na stříbrném podnose...
(Na Jana Wericha vzpomíná Stella Zázvorková také na CD, které právě připravilo vydavatelství Lotos. Nazvalo jej Vinárna vzpomínek U divotvorného hrnce)
Přitom se Werich, i když často demonstrativně prohlašoval, že má jedinou lásku, svou ženu Zdeničku, občas osvěžoval u pramene lásky i jiných krásných žen. Ale nikdy nešlo o herečky. Werichova přitažlivost pro ženy spočívala v tom, že byl džentlmen," tvrdí Stella Zázvorková. Rád jim dával dárky. Bylo tomu tak i jednou před Vánocemi. Tehdy se v Divadle ABC hráli Husaři a Stella Zázvorková s Jaroslavou Adamovou zůstaly ještě nějakou dobu po představení v šatně. Náhle se ozvalo zaklepání a vstoupil Jan Werich ve svém charakteristickém klobouku. V ruce držel dva bažanty. Obě herečky na něho překvapeně zíraly. A Werich jim nezůstal vysvětlení dlužen. Dámy, sháněl jsem dnes pro vás celé odpoledne po Praze orchideje. Bohužel, v tomto městě tyto krásné květiny neseženete. Nemohl jsem však za vámi přijít s prázdnýma rukama. A tak vám nesu alespoň tyhle ptáky." I když to nebyly květiny, herečky nezvyklou pozornost od svého šéfa přijaly. Měl charizma a věděl, jak získat ženy, a to je dar od pánaboha. Byl i v tomto směru renesanční člověk. Werich měl rád u žen dolíčky ve tváři. Když se smála, snažila se je proto vykouzlit i paní Werichová. A občas se jí to i povedlo. Stejně jako Stelle Zázvorkové, když hrála dámu, do které se Werich zamiluje v Medvědovi. Těsně před tím, než šla na jeviště, si dělala dvěma prsty dolíčky ve tváři tak usilovně, až ji brněly oba ukazováčky. Mé tehdejší úsilí mi trošku připomnělo anekdotu, jak si vzal devadesátiletý americký milionář půvabnou šestadvacetiletou sboristku. Po svatební noci se jí známí ptali, jaké to bylo. A ona odpověděla: Nádherné. Nic tak báječného jsem nezažila. Celou noc mi dělal dolíčky ve tváři." Jan Werich jednou Stelle Zázvorkové prozradil, že měl v životě asi 600 žen. Nevěřila a řekla mu, že to neodpovídá jeho životnímu stylu. A on, jako by se trochu polekal toho, co řekl, dodal, že miloval vždy jen jednu. Svou ženu Zdeničku. A jaký byl Jan Werich jako divadelní ředitel? Prý velmi demokratický, zároveň však přísný. Stella Zázvorková věčně chodila do divadla pozdě a jednou nepřišla včas ani na velmi důležitou zkoušku. Werich stál vedle své šatny u tzv. fermanu, což je turecky rozkaz. A hned spustil. Zázvorková, zase jdete pozdě. A tady je jasně napsáno, v kolik jste měla na dnešní zkoušku být..." Mladá herečka se začala hned vymlouvat. V tom prý byla nepřekonatelná. Pane Werichu, podívejte se na mě. Vy měříte alespoň sto devadesát centimetrů, ale já jsem malá, pouhých sto šedesát. Na ferman nevidím, protože se na špičkách tak dlouho neudržím. Já za to nemohu, že máte ty fermany tak strašně vysoko." Werich se vůbec nerozčilil, naopak klidně odtušil otcovským tónem. Poslyšte, Zázvorková, už jděte do sebe. Vždyť vás to není důstojné, zkoušet na mě takovéhle blbosti." A odkráčel do své šatny. Prý kdyby nadával a říkal cosi o povinnostech a vyhrožoval pokutou, tak by Stellu Zázvorkovou nikdy nedonutil, aby konečně začala chodila včas. Když však řekl, že jí to není důstojné, od té chvíle, i kdyby měla vstávat třeba ve čtyři hodiny ráno, tak na zkoušku nepřišla nikdy pozdě. Werich byl ředitelem, který nikdy nikoho neponižoval a snažil se, aby herci neztratili lidskou důstojnost. Občas prý měli pocit, jako by je nosil na stříbrném podnose...
(Na Jana Wericha vzpomíná Stella Zázvorková také na CD, které právě připravilo vydavatelství Lotos. Nazvalo jej Vinárna vzpomínek U divotvorného hrnce)
