Proměna hysterické klientky

* PŘÍBĚH Z ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘE

Když paní Helena vstoupila do mé kanceláře, na první pohled bylo zřejmé, že je poněkud rozrušena. Posadila se do křesla a třesoucí se rukou si zapálila cigaretu. Potom sáhla do kabelky, ze které vytáhla obálku s modrým pruhem. Ta neskrývala nic jiného, než návrh manžela na rozvod a předvolání k soudu. Helena začala plakat a nebyla schopna říci souvislou větu. "Prý jsem hysterka a nedá se se mnou vydržet," vzlykala. Nezaujatý člověk by v tomto okamžiku dal jejímu manželovi za pravdu. Protože soudní řízení má určitá pravidla, snažil jsem se paní Heleně nejprve vysvětlit, jak to bude všechno probíhat, k čemu se má vyjádřit, jak se má chovat. Ale zdálo se, že moje slova vůbec nevnímá. Jakýkoli její pokus o slovní projev záhy skončil v potocích slz. Bylo jasné, že rozvádět se nechce, že má manžela pořád ráda. Ale z jednání u soudu jsem měl vzhledem k jejímu psychickému stavu značné obavy. Zpravidla totiž mívá soudce na rozvodové jednání asi hodinu času a v této době musí vyslechnout oba účastníky, zaprotokolovat jejich výpovědi a rozhodnout, jak bude dále pokračovat. Bylo mi jasné, že paní Helena začne okamžitě vzlykat a plakat, takže obvyklý průběh jednání lze předpokládat jen těžko. Každý advokát musí být zároveň i tak trochu psycholog, takže jsem se snažil působit na svou klientku tak, aby se uklidnila, ale záhy jsem zjistil, že toto snažení k ničemu nevede. "Jestli se budete tímto způsobem chovat iu soudu, může se stát, že soudce uvěří vašemu muži a že tomu rozvodu už těžko zabráníte," pohrozil jsem jí asi po půl hodině marného uklidňování. Zvedla hlavu, otřela si oči a slíbila, že k jednání přijde připravená tak, aby nedávala průchod svým citům. Měl jsem o tom své pochybnosti. Když nastal den D a sešli jsme se u soudu, málem jsem svou klientku nepoznal. Do soudní síně vstoupila sebejistá, příjemná dáma, která se namísto hysterických scén skoro všemu vyřčenému smála, na všechny se usmívala a bylo zřejmé, že i jejího man žela tato proměna úplně vyvedla z míry. Na otázky soudce odpovídala věcně a přitom vypadala, že se docela dobře baví. Úsměv z její tváře po celou dobu jednání nezmizel. Soudce konstatoval, že manželství patrně nebude tak hluboce rozvráceno, jak tvrdí manžel a že je třeba určitého času, aby se ukázalo, jak se věci mají. Poté odročil jednání na neurčito. Musím se přiznat, že i já jsem byl poněkud konsternován z průběhu jednání. Když mi paní Helena za měsíc telefonovala a domlouvala si termín schůzky v kanceláři, čekal jsem, co se z toho nakonec vyklube. V dohodnutý den Helena skutečně přišla a kupodivu úsměv v její tváři stále přetrvával. "Manžel na mě čeká venku, žádost o rozvod bere zpět." Pogratuloval jsem jí k takovému obratu, ale pořád mi vrtalo hlavou, jak se z hysterické, psychicky zlomené ženy jakoby mávnutím kouzelného proutku mohla stát najednou úplně jiným člověkem. Tak jsem se jí přímo zeptal. "Víte, pane doktore, já jsem vám přece slíbila, že se sebou něco udělám, a tak jsem si před soudním jednáním vzala nějaký prášek na uklidnění. Jakmile začal působit, tak jsem se musela všemu smát. A nakonec jsem zjistila, že takový životní postoj je určitě lepší, než slzy a hysterické scény. Manžel o tom samozřejmě nevěděl. Já jsem asi vážně bývala doma trochu hysterická, ale ted' už se dokážu usmívat i bez prášků a s manželem jsme si všechno vyjasnili." Když odešla, podíval jsem se z okna kanceláře a viděl, jak ruku v ruce odchází paní Helena se svým mužem směrem k soudu. Tentokrát ne proto, aby se rozvedli, ale proto, aby manžel vzal návrh na rozvod zpět.