ČÍM SI LEZEME NA NERVY
Hanka: Myslím, že si na nervy nelezeme, ponorky nemáme. Snažím se s ním diskutovat tak, abychom si vše včas řekli. Ale Filipovi bylo v červnu patnáct, takže si myslím, že mu teď lezu na nervy v okamžiku, kdy je on večer na Skypu se svou drahou a já po něm něco chci.
Filip: Leze mi občas na nervy tím, když si musím po delší době uklidit třeba pokoj. Ale už se s tím umím srovnat. A pak taky trpíme, když nemůže cvičit. Potřebuje pohyb, my pak doma máme klid.
NA CO MÁME STEJNÝ NÁZOR
Hanka: Asi se shodneme na tom, co budu vařit. Máme stejné chuťové buňky.
Filip: Shodneme se na nákupech, jinak je těch věcí, kdy se shodneme, hrozně málo.
PRVNÍ VÝCHOVNÝ POHLAVEK
Hanka: První pohlavek dostal záhy, ještě jako malinký, jsem z Moravy, kde nás všichni vychovávali pevnou rukou, takže vychovávám ve stylu „škoda každé rány, která padne vedle“. A pak určitě dostal pohlavek i ve čtrnácti, kdy mi začal hodně odmlouvat, aniž by to mělo nějaké opodstatnění. A to se ho hodně dotklo.
Filip: To je pořád něco. Přijdu o chvíli později, než jsem měl, a už dostanu sprďana.
JAKÝ JE STUDENT / JAK USPĚLA PRACOVNĚ
Hanka: Jsem máma, která své děti stále ochraňuje, takže už vyměnily celkem tři školy. Filip přecházel do nové školy ze sedmičky. Pro spoustu lidí by to byl asi zvrat, ale Filip je Blíženec, který jakoukoliv změnu a kolektiv přijímá velmi pozitivně. Vidím na něm, že se mu daří lépe, zlepšil se v přípravě do školy a mám pocit, že chytl druhou životní vlnu. A co bych z něho chtěla mít? To je zatím otázka. Jsme v polovině deváté třídy a právě se v tom začínáme motat. On sám by chtěl být leteckým mechanikem, já bych si přála, aby šel na Fakultu tělovýchovy a sportu, což se mi asi nesplní.
Filip: Jsem na ni pyšný. Občas se ve škole i zeptají, co máma dělá, tak vždycky odpovím.
KDY JSEM SE O NĚJ NEJVÍC BÁLA
Hanka: Loni jsme nezvládli jeho příjezd ze soustředění. Já měla nějaké pracovní povinnosti mimo Prahu a manžel si nepohlídal čas, takže Filip přijel na Smíchovské nádraží, kde byl asi hodinu sám. Tam ho oslovil nějaký člověk, který v jeho očích nebyl důvěryhodný, a doma mi pak řekl, že se hrozně bál. Mně to bylo líto a nejradši bych si tehdy dala pár facek, a byť jsem dobrý organizátor, teď se snažím organizovat ještě víc.
Filip: Určitě byly chvíle, kdy jsem se o ni bál, ale zatím to naštěstí nebylo nic vážného, co by mě výrazně zasáhlo.
RODINA POD LUPOU: Hanka Kynychová se synem Filipem / styling: Atrattivo a R gatto, Renáta Hejná / make-up: Hanoa Moa Dermalogica
CO SI V DOBRÉM ZÁVIDÍME
Hanka: Závidím mu Prahu. Já jsem v jeho letech byla v úplně jiném světě, do školy jsem jezdila do Bzence. Sice byla výhoda, že jsem byla bez dozoru rodičů, ale on se v Praze má dobře. Má kolem sebe dobrou partu, která mu hrozně moc dává.
Filip: Občas jí závidím, že školu už má za sebou, jinak nic.
ČÍM SE UMÍME PŘEKVAPIT
Hanka: On je typický chlap, moc mě nepřekvapuje. On ani nepřemýšlí o tom, že by mě mohl překvapit. Vybavuji si snad jen jednu minci, kterou přivezl z tábora a řekl: ‚Mami, ta je pro tebe‘. Ale jinak ho tohle musím ještě naučit, aby uměl ty slečny překvapit. Tohle zdědil po tatínkovi.
Filip: Umím ji „překvapit“ maximálně známkami, u mě je to takový ten střed, občas horší, takže když pak přinesu nějakou dobrou, tak je šťastná. Někdy mi odpustí i trénink, což se ale stává málokdy.
CO SPOLU PODNIKÁME NEJČASTĚJI
Hanka: Hodně se snažím jezdit na Moravu, nejvíc v létě, takže sjíždíme všechny hrady a zámky, koupaliště, chodíme na místa, která jsem měla ráda, protože chci, aby měl Moravu rád, aby to bylo místo, kam se bude rád vracet.
Filip: Jdeme na procházku nebo na výlet. Někdy se mi nechce, ale máma ráda odpočívá v přírodě.
CO BYCH CHTĚL/A VZKÁZAT
Hanka: Chtěla bych mu určitě vzkázat, že ho mám ráda, že ho budu mít ráda, kdykoliv se na mě může s čímkoliv obrátit, a rodina je zázemí, které na něj bude vždycky čekat.
Filip: Mám ji rád a jsem rád, že je moje máma.
.
