Jak se vám dostalo H do jména? To tam dostali moji rodiče, hlavně táta. Hádali se, protože máma chtěla Sáru a je-mu se to nelíbilo. Nakonec se dohodli na Marthě, díky písničce, kterou napsal Paul McCartney pro svého psa a jmenuje se Martha, my dear. Je to tátova oblíbená. Takže za to H vlastně může Paul.
Jste herečka, vaše sestřenice Klára také, kolik máte umělců v rodině?
Můj bratr Filip je fi lmový střihač, jeho žena Kasia vystudovala divadelní režii a dramaturgii, bratr Kláry – můj bratranec Salim je fotograf, moje máma Lenka je herečka, táta Moris režisér a scenárista, otec Kláry vystudoval dokument, ale nakonec se tomu nikdy nevěnoval.
Jak to vypadá, když se takováhle rodina plná umělců sejde?
Úplně normálně. Je nás hodně, děláme bordel a mluvíme jeden přes druhého. Je to takové veselé.
To rodiče vás inspirovali k herectví?
Spíš jsem díky nim měla možnost objevit to všechno už v dětství a mít k tomu blízko. Táta vlastně v té době ani nerežíroval. Pracoval na syrské ambasádě jako překladatel, takže maximálně mě bral do kina na filmy, které nebyly jen pro děti. Díky němu jsem objevila film a díky mámě zase divadlo. Nějaký vliv rodina určitě měla, ale někde to ve mně muselo být i bez toho, protože znám spoustu dětí herců, které herectví nedělají a ani nechtějí, a naopak. Mě ten svět bavil odjakživa.
Martha Issová (24 let) Herečka. Její matka je herečka Lenka Termerová, otec Moris Issa je režisér, scenárista a překladatel. Má bratra Filipa. Studovala Státní konzervatoř, obor herectví, ale školu nedokončila. Poté dva roky studovala jazzový zpěv na konzervatoři Jaroslava Ježka. V současné době hraje v Divadle na Fidlovačce, v Dejvickém divadle, Divadle bez zábradlí a v Řeznické. V televizním seriálu Hop nebo trop hrála roli Bohunky, v Dobré čtvrti studentku Katku. Hodně chodí do kina, ráda cestuje a lyžuje. 6. března bude mít premiéru ve hře Alice Nellis Růžový šampaňský, kterou uvádí Divadlo Černá labuť. Žije se svým přítelem Martinem Zbrožkem. Jezdíte za dědečkem do Sýrie? Chodila jste na mejdany?
Jezdíme a já to tam mám ráda, ale to, že se mě na téma Sýrie lidi tak často ptají, mi už přijde zvláštní. Mám ještě jednoho dědečka v Hradci Králové, a na toho se mě nikdo neptá. Jako kdyby to byla nějaká anomálie. Jako kdyby můj táta přiletěl z vesmíru. Důležité je, co člověk dělá a jestli je zajímavý sám o sobě, a ne to, že má nějaký exotický původ.
Myslíte, že váš původ má na vás nějaký vliv?
Určitě má nějaký vliv to, že ve mně koluje ještě jiná krev. Mám díky tomu trochu jiné vnitřní tempo, což jižani většinou mají. Nerada spěchám, nerada jsem ve vnitřním stresu, ale to může být taky záležitost duše a ne jen toho, že mám v sobě arabské geny. Ale to neznamená, že nejsem ráda, že je mám. Ten svět je mi určitě blízký, chtěla bych se naučit pořádně arabsky a jezdit do Sýrie častěji.
Čím je vám arabský svět blízký? Vnímáte muslimské protesty kolem karikatur jinak než třeba já?
Mě to štve. Právě proto, že ten svět znám a že jsem do něj měla možnost nahlédnout, mě to mrzí víc než třeba právě vás. U nás si většina lidí myslí, že všichni Arabové jsou teroristi, což není pravda. Ale na druhou stranu mi jejich reakce po světě přijdou zbytečně hysterické a pálení ambasád je šílenství. Tím si udělali daleko horší image než všechny ty karikatury dohromady.
Takže si nemyslíte, že byla chyba ty karikatury otisknout?
Já nemám ráda, když se herci vyjadřují k politickým věcem, od toho jsou tady odborníci. Ale jsem přesvědčená, že humor je nejdůležitější věc pro přežití, a když se do něj začne motat politická korektnost, je to v háji. Bez televize to u nás nejde
Zkoušíte teď hru režisérky Alice Nellis Růžový šampaňský. O čem je?
O třech holkách, které spolu bydlí, a všechno se odehrává v koupelně okolo vany, kde si povídají o všem možném. Já hraju tu nejuzavřenější, introvertní, kterou v životě potkaly věci, se kterými není schopná se vyrovnat. Ta hra je o tom, jak dnešní svět často donutí lidi chovat se podle všeobecných pravidel a vyždíme z nich všechnu individualitu a různobarevnost. Dneska se žije rychle, a když se člověk nevejde do těch společenských šablon, tak vybočuje a je divnej. Asi je to daň za to rychlé tempo.
Hrajete raději role podle toho, jaký jste typ, nebo úplně odlišné?
Pro herce je vždycky dobré, když má možnost poznat co nejvíc různorodých charakterů. Vždycky je to pro jeho vývoj lepší než se zaseknout na jednom typu. Zatím jsem naštěstí hrála pokaždé jiný charakter a jsem za to vděčná. Nepotřebuju hrát lidi, se kterými bych se ztotožnila. Baví mě objevovat nové možnosti i v sobě. Takové, o kterých ani do té doby netuším, že bych je v sobě mohla mít.
Stalo se vám to někdy?
Ano, třeba v případě role Ann, kterou hraju v představení Sendviče reality v Dejvickém divadle. Je to o beatnicích. Kolem Ginsbergů a Kerouaků se motala spousta jejich pipin, a tohle je jedna z nich. Taková hodně ostrá holka — co se všemi chodí a dost paří. Tak to byla role, u které jsem si říkala: To přece vůbec nemůžu zahrát! To nemůžu být já! No, a dneska ji mám ráda a strašně si ji užívám.
Jste ambiciózní?
Podle mě člověka strašně svazují. Ambice znamená, že něco chcete dokázat, a jste ochotná pro to udělat maximum, a pak jste zklamaná, když to nevyjde. Ale tím se vlastně člověk zablokuje vůči životu a mě nejvíc baví věci, které mě potkají, aniž je naplánuji. To jsou ty nejzajímavější momenty.
Našla jste něco, co vám na světě divadla a filmu vadí?
Určitě. Třeba to, jak je krutej a neúprosnej. Vadí mi, že herectví je strašně nesvobodné povolání, a pokud člověk sám projekty neiniciuje, tak je neustále odkázán na ty druhé. Pořád vlastně sedí u telefonu a čeká, kdo mu co nabídne. Proto bývají herci takoví exhibicionisté, protože neustále musí na sebe někoho upozorňovat. Dřív byly divadelní hvězdy, které měly svoje publikum. Dneska když se člověk neobjevuje v médiích, tak jako by přestal existovat.
Neštve vás to?
Co s tím můžu dělat? Tak to prostě je a nějak se s tím žít musí. Ale občas mi to přijde nespravedlivé, protože znám spoustu lidí, kteří hrají úžasně v divadle, ale trpí pocitem, že jsou méně než ti, kteří se objevují v televizi.
Chodí teď lidé do divadla i za vámi — televizní ,Kačenkou z Dobré čtvrti‘?
Asi ano. Myslím, že televizní seriály určitě nějakým způsobem zafungovaly.
Co vás v profesním životě nejvíc potěší?
No samozřejmě to, když mě všichni chválí. Ne, ale vážně, třeba když za mnou chodí diváci v Řeznické, že se jim představení Pomoc líbilo. Pro mě je to role, kterou mám hodně ráda, a když to lidi nějakým způsobem zasáhne, tak mám pocit, že má smysl ji hrát, a mám z toho radost. Je to příběh o manželích, kteří žijí na okraji společnosti. Jsou takoví trošku asociální, ale šťastní, mají se rádi. Právě proto, že se nevejdou do těch všeobecných měřítek, se sousedi rozhodnou, že jim pomůžou. A vlastně jim tím zničí život. Dneska se hodně zúžilo, co je normální, a co ne, a když je někdo zajímavý, ale třeba introvertní, tak se o něm málokdy dozvíte. Vždycky je slyšet hlavně o těch, kteří jsou nahlas.
A vy sama jste introvertní?
Jsem introvertní extrovert. Vystupovat za sebe před větším množstvím lidí je pro mě nejhorší zážitek – začnu se potit, koktat, zrudnu… Ale když jsem mezi lidmi, které znám, jsem schopna mluvit celý večer a předvádět se.
Vzpomenete si na svůj nejhorší herecký zážitek?
Zatím ten nejhorší byla milostná scéna ve fi lmu Náves, který teď uvádí Česká televize. Točili jsme s Davidem Krausem a byli jsme oba úplně ztuhlí. Dlouho jsem se tak nestyděla jako v tu chvíli. Připadala jsem si jako třináctiletej blb a nebyla jsem schopná ani mluvit, jenom jsem se pořád smála a byla úplně rudá. Tak to bylo hrozný.
Díváte se na fi lmy jako profesionálka, nebo si někdy taky pobrečíte?
Když začnu v kině myslet na to, jak herci hrajou, tak je to znamení, že fi lm asi moc zábavný nebude. Když mně děj vtáhne, tak vůbec nesleduji, jak je fi lm udělaný. V kině ale bulím docela dost. Když jsem viděla Proti zdi, tak jsem vylezla z kina a musela si na chodníku kleknout, a tam jsem dobrečívala ještě půl hodiny. To je nejsilnější fi lm, co jsem v poslední době viděla.
Jaké máte ráda filmy?
Velký favorit je Pedro Almodóvar. Když jsem viděla jeho fi lm Vše o mé matce, tak jsem mu chtěla psát dopis, že žiju v Praze a jsem herečka, jestli by mě třeba nemohl obsadit.
Když jsme se zmínily o Kačence z Dobré čtvrti, jaká jste byla studentka?
Nic moc. Odmala jsem byla průserář. Už v první třídě jsem za mámu podepsala úkol a nechápala, že na to přišli. Pro mě školy nejsou. I z konzervatoře mě vyhodili.
Konečně nějaký rebel.
Myslíte? No tak já na to teda budu pyšná. Co jste měla za problémy? Mě strašně štve a nezvládám, když se někdo nespravedlivě chová k ostatním, protože má větší moc. Byla jsem taková „pionýrka“ a pořád proti něčemu a za někoho bojovala.
Období mejdanů, jaké jsme zažily s kamarádkou Ančou Polívkovou na konzervatoři, když jsme spolu rok bydlely, bych už dneska nevydržela. Byly dost intenzivní a bylo jich tolik, že s tím vystačím na dlouhou dobu. Byl to krásný rok, akorát mě pak vyhodili z té školy.
Vaším přítelem je herec Martin Zbrožek – jaké to je s ním žít?
Zaplaťpánbůh Martin není jenom herec. Je houslista. Znal se s Jardou Duškem ze Sázavy, protože naproti sobě měli chaty, pořád spolu dělali nějaký hovadiny a později je přenesli na jeviště, ale housle nikdy neopustil.
Ale v čem je to jiné, než když má váš partner běžnou práci?
To já nemůžu porovnat. Martin je moje první láska.
