Starý irský básník Dillon svátek Keltů popsal takto:
Zelené klíčky vyrážejí na každé bylině,
vrchol zeleného dubu je košatý,
léto přišlo, zima zmizela,
spletené větve cesmíny zraňují psa.
Slunce se usmívá nad celou zemí,
konec je mému strastnému dumání:
psi štěkají, jeleni se houfují,
krkavci odlétají, léto přišlo.
Předvečer 1. května neboli po keltsku 1. Duiru (podle druidského stromového kalendáře) či 1. Giamonia (dle kalendáře nalezeného ve francouzském Coligny), je nejdůležitějším dnem keltského roku. Zahajuje světlou část roku, čas vlády lidí, na rozdíl od tmavé poloviny, kdy vládnou skřítci a záhrobní bytost.
Tento svátek nese jméno boha ohně Beliho, jako symbol očistné síly tohoto živlu. Však také byl v jednom z vesnických domů rozdělán svatý oheň, a to devíti muži a z devíti druhů dřeva. Tímto ohněm byly pak zažehnuty dvě posvátné hranice, mezi nimiž musel projít každý člověk i každé domácí zvíře, aby se očistili od neduhů a neštěstí zimní části roku. Poleny z těchto hranic se pak zapalují ohně v každé z domácností, v čistém a chladném ohništi, zbaveném všech zbytků po zimním topení.
Beltaine je také svátkem vítání slunce. Proto se lidé o půlnočním čase vydávali do lesů sbírat větve a kvítí, aby to první, co slunce při zítřejším východu spatří, byla výzdoba na jeho počest.
Tento svátek je také nejpříhodnějším obdobím pro vyrovnání s bohy a nadpřirozenem, je časem obětí strážným duchům stád, a také lišce, orlovi a vráně, aby neškodili domácím zvířatům.
Dívky vstávají za svítání s větévkou jeřábu ve vlasech a a umyjí si obličej ranní rosou z poupat hlohu, prosíce přitom bohy o dar krásy.
Lidé putují k stojícím kamenům. Prosí o bohatou úrodu tak, že se jim klaní a objímají je, nebo je naopak tlučou lískovkami, přejí-li si déšť.
Rodiny se procházejí po poli a rozhazují kolem sebe kusy koláčů, které pak zahrabávají do půdy, aby se dařilo obilí.
Samotné slavení Beltainu se ovšem nese ve znamení pořádné "pařby". Vždyť i do obětní kaše z másla, ovsa, vajec a mléka se v hojné míře přilévá alkohol!
Ale pití a hodování doprovázené bujnou muzikou není zdaleka nejdůležitějším rysem Beltainu. Tento svátek patří především sexu. Důkazem toho je samotné vztyčování májky; Májka, představující penis, je nořena do pohostinné země symbolizující ženu.
Starý waleský básník Dafydd ap Gwylym zpívá:
Má lásko, byla to sladká chvíle,
pobývat s tebou ve stínu bříz,
snad ještě sladší bylo choulit se k tobě,
ve stínu lesního zátiší.
Toulat se ruku v ruce po mořském břehu,
loudat se na kraji hvozdu...
ležet bok po boku v háji,
stranit se lidí, společně tesknit,
užívat štěstí, pít plnými doušky medovinu,
jak jedna duše spočinout v náruči milování,
dávat si schůzku s tajemstvím lásky.
Mládež tedy o Belainu pravidelně mizí do hájků a křovíčka se intezivně hýbou. Náboženství je v tom podporuje, neboť je přesvědčeno, že milostná aktivita posiluje půdu. Není proto divu, že se svátek očekávání příchodu jara Imbolc, konající se devět měsíců po Beltainu, stával zároveň oslavou narození dětí.
Tradiční irské požehnání novomanželům k tomu přeje:
Dlouhý život a slunné dny,
nechť vaše duše nezamíří k domovu,
dokud i vaše dítě neomámí láska.
Beltaine tedy navýsost svědčí milencům, kteří si dávají darem březové věnce, ale není dobrý pro manžele, protože v erotikou nabité atmosféře dochází k častým nevěrám, a proto je doba Beltainu také dobou častých rozvodů.
O prvním máji je také uctíván vodní živel. Tanečníci symbolicky vytvoří koně - tvora Kelty velmi ceněného (Irové říkají: Korunou každé sbírky jsou tři věci: krásná manželka, ušlechtilý kůň a rychlý lovecký pes). "Kůň" se jde napít k místnímu rybníku, zatímco "májový blázen" si nese hůl zakončenou střapci, namáčí je v rybníoe a kropí jimi ostatní.
Vedle májového blázna má Beltain také májového krále a královnu, kteří vedou slavnost pod májkou, pomalovanou červenými a bílými spirálami (červená je znakem životní síl, bílá symbolem nového počátku). "Májové dítě" je panenka v bílých šatech ve kvítím vystlané kolébce, se kterou děvčata chodí na koledu.
Beltaine je svátek lásky, hudby, tance a hodování, tedy věcí, po kterých lidstvo od nepaměti touží a kterých se mu často nedostává. Proto se i řada lidí atomového věku ráda utíká do náručí starých mýtů a legend a alespoň v duchu tiše obdivuje, jak Keltové dovedli poznat, kdy je třeba pracovat a bojovat - a kdy milovat a slavit... Tak, jak to vystihl irský mudrc Cormac mac Airt, když odpovídal na otázku, jaké jsou tři nejsladší věci, které lze v životě uslyšet: "Triumfální křik po vítězství, odměnu po vyhrané sázce a pozvání dámy na lože."
(texty veršů, výroků a přísloví přeložila Radka Edererová)
 Vyobrazení pocházejí z knihy Caitlín Matthewsové Keltský rok. |
 Beltain - keltský svátek podle knihy Keltský rok. |
 Ilustrace k Beltainu z knihy Keltský rok. |
